LESNÍ ŠKOLKA – DĚTSTVÍ V LESE JE DAREM DO ŽIVOTA

Lesní školky představují alternativní přístup k předškolnímu vzdělávání, který klade důraz na učení v přirozeném prostředí přírody – tak nějak by mohla znít suchá definice. Chtěla jsem se přesvědčit, jak je to doopravdy a navštívila jsem lesní školku ZeMě v Řevnicích u Prahy.

Sedíme na terase v zázemí lesní školky a školy a povídáme si s Gabrielou Doubek, provozní a duší jedné z prvních lesních školek v Česku. „Školku v Řevnicích jsme zakládali před 16 lety vlastně pro vlastní potřebu, protože jsme chtěli, aby naše děti vyrůstaly v souladu s přírodou.“ vysvětluje Gabriela a doplňuje: „Lesní školky často fungují jako lesní kluby nebo spolky, jejich provoz mnohdy nespadá pod stát, takže jím ani nejsou spolufinancovány, což je i náš případ. Financování provozu je na příspěvcích od rodičů, školky se snaží získat prostředky z veřejných grantů nebo od dárců. Rejstříkové lesní mateřské školy jsou součástí vzdělávacího systému a děti v nich mohou plnit povinný předškolní rok.“

Den jak sen

Jarní sluníčko příjemně hřeje, z lesa se ozývá dětský smích nesoucí se mezi stromy. Děti tráví většinu času venku. Jsou venku za každého počasí, to podporuje jejich fyzický a psychický rozvoj. Jak tedy vypadá obyčejný den v lesní školce? „Běžný den v lesní školce začíná ranním přivítáním. Obvykle mají ještě nějakou výtvarnou činnost, než vyrazí ven – do lesa, který jim připravil mnohé výzvy. Děti objevují, pozorují a zkoumají, hrají hry a plní úkoly. Mnohdy se říká, že lesní školky jsou skvělé v rozvoji hrubé motoriky a jemná motorika je zanedbávána,“ odpovídá Gabriela a dále vysvětluje: „Jemnou motoriku děti cvičí například při sběru bylinek. Před pár dny si děti sami ušily jednoduché pytlíčky a pak vyrazily na sběr drobných kvítků podběle. Tato aktivita je nesmírně komplexní, při šití pytlíčků děti pracují s jehlou, musí být soustředěné, velmi jemné a pečlivé, dbají na svou bezpečnost. Při sběru kvítků musí zapojit opět jemnou motoriku, ale i rozeznávat květy. Je to komplexní činnost, děti ušijí pytlíčky, aby mohly sbírat bylinky, které pak v jurtě suší. Tím vším se děti učí a rozvíjí. Svačinu si děti nosí z domova a jedí ji venku, mají sedací podložky nebo sedí na pařezech. Na oběd se děti vrací do zázemí. Odpočinek po obědě buď probíhá v týpí u ohně nebo ve stínu stromů, v chladnějších měsících se děti uchýlí do vytopené jurty a poslouchají příběhy, které jim vypráví jejich průvodci. Po odpočinku se děti věnují aktivitám venku, k dispozici jsou jim stromové houpačky, pískoviště a hlavně celý les. Celý den je veden v rytmu přírody, s důrazem na svobodu, respekt k sobě i okolí a rozvoj vlastních dovedností.“

Průvodci světem

Průvodci jsou v lesních školkách víc než jen učitelé – jsou to partneři na cestě objevování. Každý z nich přináší do skupiny něco jiného: někdo inspiruje hudbou, jiný řemeslem, další třeba znalostmi o přírodě, ale každý svou osobností. Děti tak mají možnost zažít rozmanité podněty a učit se různými způsoby. 

Mezitím se skupinka dětí vrátila z dopoledního programu do zázemí školky, posadily se do kruhu a chvilku před obědem vyplní zpěvem a dětskými říkankami. V ruce charismatického průvodce Honzy, kterému nikdo neřekne jinak než Špaňda, se rozezní kytara, která libozvučně doplňuje říkadla, básničky a dětské písničky. Průvodkyně Eliška básničky doplňuje cvičením. Pomyslím si, jak smysluplně vyplněná chvíle přináší celistvý rozvoj. Gabriela si všimla mého pohledu a vysvětluje: „V naší školce doprovází děti dvojice průvodců, obvykle je to žena a muž. Celkově ve školství mužský element chybí. ​Naši průvodci – muži – přináší jiný pohled a jejich mužská energie přirozeně doplňuje ženský element. Když se takový tým sejde, vznikne pestrá mozaika přístupů, která dohromady krásně funguje.“

V lesní školce se vztahy mezi dětmi navzájem budují přirozeně – při společném stavění, objevování i řešení konfliktů bez zásahu dospělých hned na první dobrou. Děti se tu učí naslouchat, vyjednávat a respektovat hranice ostatních, protože mají prostor věci si prožít a pochopit. Průvodci jim v tom nejsou rozhodčí, ale spíš citliví moderátoři, kteří pomáhají pojmenovat emoce a případně hledat řešení. 

Není špatného počasí

V lesní školce není počasí překážkou, ale učitelem. Děti vnímají jeho proměny během roku i dne. Děti sledují, jak se se ráno třpytí jinovatkou, jak vítr pohupuje větvemi stromů, jak paprsky slunce vypijí ranní rosu. Děti poznají déšť, sníh, mlhu a také slunce a jemný vánek. Naučí se, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. Poznají, že déšť udělá kaluže. Ty se dají zkoumat nebo se přes ně dá s kamarády přeskakovat, a to je náramná legrace. Když je ale venku opravdu nevlídno, třeba při dlouhém lijáku nebo silném mrazu, přichází ke slovu zázemí. Zázemí je jednoduché a útulné a může mít různé podoby – může to být jurta, srub, maringotka nebo obyčejné týpí.  Zázemí není místo na „schovávání se před počasím“, ale prostor, kde si děti ohřejí ruce, uvaří čaj na kamnech, odpočinou si nebo tvoří, když venku vládne nečas. A právě ta možnost střídání prostoru – otevřeného i chráněného – dělá z lesní školky místo, kde se děti cítí bezpečně za každého počasí.

Klacek a nůž – skvělá dvojka

Děti z lesních školek se celý den přirozeně hýbou. Běhají po lese, skáčou přes kořeny, balancují na kmenech padlých stromů, lezou po stromech. Všechny tyto mnohdy „zapovězené“ činnosti mají svá bezpečnostní pravidla. Takže na strom dítě může lézt, ale jen tam, kam vyleze samo – to totiž zaručuje i to, že dítě samo bezpečně sleze. Děti mohou pracovat i s potenciálně nebezpečnými věcmi – jehly, nůž nebo oheň, nic z toho není zapovězené. „Tak třeba s nožem se děti učí zacházet již ve školce – pomalu, pod dohledem a s jasně danými pravidly. Nejde o to, co dokážou vyrobit, ale o to, že se učí zodpovědnosti a soustředění,“ vysvětluje Gabriela a dodává: „Mnoho rodičů je dnes orientovaných na výsledek. Nevidí proces psychického růstu dětí, budování samostatnosti a sebedůvěry, vlastností, které jsou v dnešním světě velmi potřeba.“ 

V lese jsou klacky! Klacky nejsou zbraně, ale materiál na stavbu domečků pro broučky, kůly k vytyčování hranic, nástroje k hledání pokladu v listí, zkoumání louží i materiál pro práci s nožem – a i tady platí jednoduchá pravidla. Průvodce není „dozorce“, ale pozorný mentor – všímá si, kdy zasáhnout, kdy podpořit a kdy nechat dítě, ať si něco zkusí samo. Díky tomu se děti učí nejen jemné a hrubé motorice, ale i vnitřnímu vedení a přirozené sebekontrole.

Není to jen lesní školka

Pro nejmenší děti ve věku 2–3 let a jejich rodiče je určen program Klubíčko. Setkání probíhají jednou týdně a nabízejí prostor pro společné objevování přírody, písničky, tvoření a sdílení. Je to ideální způsob, jak se děti i rodiče mohou seznámit s filozofií lesní školky.​

Lesní školka ZeMě je určena pro děti od 3 do 6 let. Program probíhá pět dní v týdnu a je přizpůsoben potřebám a naladění skupinky. Děti tráví většinu času venku, kde se učí prostřednictvím hry, pozorování a přímého kontaktu s přírodou. Pro předškoláky je každý den vyhrazen čas na individuální práci, která je v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání. Po absolvování školky mohou děti pokračovat v lesní škole ZeMě nebo přejít do jiné základní školy. 

Lesní škola ZeMě je určena pro děti na individuálním vzdělávání (domškoláky) od 1. do 9. třídy. Děti docházejí do školy 2–4 dny v týdnu podle svého výběru. Výuka je založena na projektovém učení, které propojuje různé předměty a podporuje samostatnost a zodpovědnost. Hodnocení probíhá formou slovního hodnocení a portfolií, což umožňuje hlubší pochopení pokroku každého dítěte. Děti jsou zapsány v kmenové škole, která podporuje portfoliové přezkušování.

Pro rodiny z Prahy je zajištěn svoz dětí vlakem z Hlavního nádraží do Řevnic. Děti cestují v doprovodu průvodců. Tato služba umožňuje dětem z města zažít kouzlo lesní školky a školy v opravdovém lese.​

Radost z obyčejného života

Moje návštěva pomalu končí. Děti sedí u svých stolečků a společně si vychutnávají oběd. Vidím samá spokojená dítka a rozzářené oči. Děti tady v lesní školce vyrůstají v náručí přírody a mohou objevovat svět svým vlastním tempem. Školka vede děti také k pochopení jedné důležité věci a to, že jsme nedílnou součástí prostředí, ve kterém žijeme. Tento vztah k našemu okolí, k přírodě, je odrazem našich budoucích vztahů i vztahu k sobě samým. Lesní školka není jen o učení se venku – je to způsob života, který dítě vede k větší samostatnosti, odolnosti a radosti z obyčejných věcí. Třeba dřevěné houpačky zavěšené na větvi statného dubu.