PRÁCE VETERINÁŘE NENÍ JEDNOTVÁRNÁ

MVDr. Miroslav Trunda je známý jako úspěšný jezdec všestrannosti, který reprezentoval ČR dvakrát na Olympijských hrách. Zároveň je vyhledávaným terénním veterinářem, specialistou na pohybový aparát koní.

Míro, vzpomenete si, kdy jste se rozhodl, že budete dělat veterinární medicínu?

Vzpomínám si, že to bylo v dětství, kdy jsem měl poníka a často jsem přemýšlel o tom, co mě v životě bude bavit. Když poník nebyl zdravý nebo začal kulhat a přijel veterinář, tak se mi jeho práce moc líbila. Zároveň jsem si říkal, že bych chtěl být v situaci, kdy si svého koníka dokážu vyléčit sám a opravdu mu pomoct. Takže už tehdy, kolem deseti, jedenácti, dvanácti let, jsem měl jasno, co budu dělat.

Řekněte nám něco o Vašich jezdeckých začátcích u koní.

Když mi bylo 9 let tak mi táta koupil poníka. Takže jsem měl to štěstí, že jsem v dětství mohl prožít s poníkem. Když jsem v 15 letech šel na střední školu do Lanškrouna, tak jsem začal jezdit parkur.

Jak začala a postupovala vaše veterinární kariéra?

V Brně na Veterinární univerzitě to byla klasická studijní léta. Měl jsem to štěstí, že se mi zdárně podařilo absolvovat „veterinu“ na první pokus, takže jsem studoval jenom šest let. Během školy jsem samozřejmě vždycky měl nějakého koníka, kterému jsem se věnoval ve volném čase. Byl jsem takový ten student, který to moc neprožíval. Snažil jsem se ten čas věnovat svému koni a učit se hlavně jen to, co je potřeba. Nebyl jsem ten typ studenta, který by dělal nad rámec. Chtěl jsem hlavně zdárně dokončit školu.

Jaká je vaše specializace?

Moje specializace je hipiatrická praxe, samozřejmě se zaměřením na ortopedii. Kromě porodny se dá říct, že dělám u koní všechno.

Kdo jsou vaši pacienti? Dají se popsat?

Moji pacienti jsou asi z 80 % sportovní koně. Převážně se starám mnoha svým kamarádům o jejich čtyřnohé svěřence a snažím se jim pomáhat k jejich úspěchu.

Jste vyhledávaný specialista na pohybový aparát. Jak jste se k tomu dostal? Začínal jste jako všeobecný terénní veterinář?

Začínal jsem tak, že jsem měl tu možnost koukat pod ruce Janu Heinovi z kliniky v Lüsche a ten mě hodně naučil, co se týká ortopedie. Pak jsem se samozřejmě snažil vzdělávat na různých konferencích a kongresech zaměřených na hipiatrii a především na ortopedii. Hned po škole jsem se věnoval výzkumu kmenových buněk, který přinesl nové možnosti léčby nejen měkkých tkání, ale i kloubů u koní.

Co nejčastěji léčíte?

Nejčastěji léčím samozřejmě pohybový aparát. Zaměřuji se na klouby, šlachy a všechno, co se dá pod pohybovým aparátem představit. Dá se říct, že na prvním místě léčím nejčastěji klouby, ale je to vždycky komplex. Úzce samozřejmě spolupracuji s kováři, které se snažím edukovat a diskutovat s nimi o problému, abychom pohybový aparát zatěžovali tak, jak je třeba. Snažíme se ulevovat struktuře, která je poškozená, a naopak zase více zatěžovat strukturu, která je zdravá a kde si to můžeme dovolit.

Co vás na Vaší práci nejvíc baví?

Baví mě to, že ta práce není jednotvárná. Každý den dělám něco trochu jiného. Na diagnostice mě nejvíc baví to, že je to jako číst detektivku.

Co je na veterině nejtěžší?

Jednoznačně naučit se komunikovat a vycházet s majiteli koní.

Máte nějaký případ, na který rád vzpomínáte?

Myslím si, že jich je celá řada. Jsou to vždycky případy, kdy bylo trošku složitější na ně přijít. Často se mi stává, že se k takovému problému dostanu až jako třeba druhý, třetí doktor a je vždycky potěšující, když se právě mně podaří tu detektivku vyluštit a tomu koni pomoct.

Ve své veterinární praxi se věnujete jen koním nebo děláte i jiná zvířata?

Moje odbornost u malých zvířat je na úrovni vakcinace psů mých kamarádů, ke kterým jezdím do stáje…:)