• SPORTOVNÍ PSYCHOLOGIE NENÍ JEN O SPORTU

    S Nikolou Pavlíčkovou, sportovní psycholožkou, jsme si povídali o tom, jak psychika ovlivňuje sportovní výkon, o rysech osobnosti, emocích i možnostech mentálního tréninku. V rozhovoru se Nikola zamýšlí i nad rolí trenéra, sociálních sítí i rodiny v životě sportovce.

    Nikola Pavlíčková

    • Sportovní psycholožka a terapeutka
    • Spolupráce s jednotlivci, týmy, trenéry, kluby
    • MSc. University of Stirling – sportovní psychologie
    • Výcvik v aplikované psychologii, kognitivně-behaviorální terapii, EFT terapii

    Nikolo, řekněte mi, jak moc je sportovní výkon v hlavě?

    Je to jedna z neoddělitelných částí celkového sportovního výkonu. I když nelze tento podíl vyjádřit konkrétními procenty, představuje klíčovou komponentu k dosažení kvalitního výkonu. Když sportovec usiluje o maximální výkon, musí věnovat pozornost nejen kondici, technice, tréninku a strategii, ale také své mentální stránce. Mentální a psychologický aspekt hrají klíčovou roli a jejich důležitost by neměla být podceňována či opomíjena.

    Jak moc či málo je psychologická a mentální příprava opomíjená?

    Myslím, si, že se to zlepšuje. Stále víc a víc sportovců, trenérů i klubů si uvědomuje, že je to potřeba. Zvedlo se povědomí, mnoho sportovců začalo zařazovat mentální přípravu. Dokonce, dnes se bere mentální příprava mnohde jako samozřejmost. Sama ale vidím, že rezerva je v kvalitě. Často si sportovci myslí, že stačí jednou za čas věnovat hodinku rozhovoru se mnou, pobavit se o problémech a že to pomůže. Nevnímají důležitost frekvence a intenzity. A ani to, že je potřeba potom pracovat pravidelně. Důležitá je denní báze zařazování mentální přípravy do každodenního tréninku, mnohdy i každodenního života.

    Mám tomu rozumět tak, že sestavujete mentální tréninkový plán?

    To úplně ne. Optimální je, když se sportovci věnují své přípravě denně a zahrnují ji do své každodenní rutiny. A jsou v tomto ohledu disciplinovaní. Celý proces začíná rozhovorem, na jehož základě připravím personalizovaná doporučení. Každý sportovec je jedinečný, a podle své osobnosti vyžaduje odlišný přístup. Některým doporučím denní cvičení, jiné zase povzbudím k zamyšlení nad konkrétními tématy nebo k zodpovězení otázek a možná i k zaznamenání svých myšlenek. Na základě dosažených výsledků následně upravujeme a přizpůsobujeme postupy. Jedná se o zcela individuální přístup, který musí respektovat jedinečnost každého sportovce, jeho potřeby a schopnosti. Nejde tedy o jednotný plán, ale spíše o soubor cvičení, doporučení a témat k zamyšlení, včetně otázek vedoucích k sebepoznání.

    Mluvíme zde o sportovcích, ale podívejme se na sportovní psychologii jako na obor aplikované psychologie. Můžete ji představit?

    Předmětem sportovní psychologie by měla být optimalizace výkonu. Snahou je, aby se sportovec cítil dobře, aby dokázal přenést výsledky tréninku do soutěží, a celkově zlepšit trénink. To všechno vede k optimalizaci výkonu. To je část týkající se bezprostředně sportu. K tomu je však přidruženo mnoho témat týkajících se osobnosti sportovce, jeho osobního života a celkového duševního zdraví, to, jak se cítí, vnímá, jak prožívá, zvládá a kontroluje emoce. Osobnost jako taková se zpět zasazuje do kontextu sportu. Sportovní psychologie není jen o sportu, řeší i osobu sportovce jako takového.

    Na co všechno se zaměřujete v části zaměřené na osobní život?

    Věnuji se psychologii a terapii. Při spolupráci je potřeba začít narovnáním povědomí o sobě samém. V osobnostní rovině se zaměřujeme na myšlenkové vzorce, zvládání emocí, silné emoce, práci se stresem, zpracování traumat, případná traumata z dětství nebo minulosti. Další velkou oblastí je oblast sebelásky, sebepéče, vlastní hodnocení, vnímání sebedůvěry. To je potřeba řešit jako první. A protože jde o sportovní výkon, zasazujeme toto vše do sportu. Sport je pouze pomyslná špička ledovce a často ukazuje problémy spíše z osobní roviny.

    Jak pracujete s osobnostními rysy sportovce? Snažíte se třeba změnit osobnost jako takovou?

    Rozhodně nikdy nic neměníme! Nechceme měnit osobnost člověka, člověk pak není autentický. To by v důsledku nepřineslo nic dobrého. Učím lidi rozpoznat jací ve skutečnosti jsou a přijmout to jako fakt.

    Výkonnostní sport vesměs potřebuje bojovnost, soupeřivost? Co když tyto vlastnosti zrovna chybí?

    Ano, to se může stát. Je-li to potřeba, pak si vytyčíme oblasti, na kterých můžeme pracovat. Ne měnit, ale rozvíjet. Nesnažíme se cokoliv měnit, ale naučíme se, jak s tím pracovat. Takže z plachého sportovce se nesnažím udělat suveréna vyhledávajícího pozornost, ale naučím ho, jak situaci zvládnout.

    Pracujete hodně s emocemi. Můžete nám to popsat na běžné emoci, na strachu?

    Strach je moc obecný a nic mi neříká, nejdříve ho musíme konkretizovat. Je potřeba si odpovědět, jaký je ten strach? O zdraví, z úrazu, z neúspěchu, ze zklamání, z posměchu…? Když víme, k čemu se strach vztahuje, hledáme, jak tento strach vzniknul. Hledáme příčinu a souvislost. Příčina nemusí být nutně ve sportu, může pocházet z minulosti, třeba i z dětství. Dále zjišťujeme, jak emoce vznikne, co je spouštěčem, jaké myšlenky jí předcházejí a jaké ji doprovází. Zaměříme se i na fyzické projevy, někomu se při strachu svírá hrudník, jinému hrdlo, někoho brní prsty. Jakmile takto strach, nebo jakoukoliv jinou emoci, rozebereme ze všech úhlů, pustíme se do nápravy. Začínáme u nefunkčních myšlenkových vzorců které se snažíme upravit, aby nevedly ke strachu, ale k spíš k odvaze a bojovnosti.

    Na čem jsou myšlenkové vzorce spojené s emocemi založené?

    Většinou jsou tyto emoce zakotveny v předchozích zkušenostech, s cílem eliminovat „negativní zkušenosti“ z minulosti. Samozřejmě nelze zkušenosti vymazat, ale lze je přeformulovat. Cílem je dosáhnout stavu, kdy jsou vnímány pouze jako „zkušenost“ nebo „informace“, bez emocionálního náboje. Říkám, že provádíme očistu minulosti, aby nedocházelo k ovlivňování naší budoucnosti! Naše zkušenosti a to, co jsme se v minulosti naučili, mají vliv na naše chování v přítomnosti. Lidé často operují s opakujícími se vzorci chování, které si osvojili v minulosti. Je klíčové si být vědomi minulosti, abychom mohli žít v přítomnosti a současně směřovat k budoucnosti, kde si můžeme stanovit své cíle. Důraz klademe především na přítomný okamžik.

    Lidé mají často vzory. Jsou obecně přínosem?

    Vzory jsou přínosem, pokud se jimi inspirujeme, ale neporovnáváme. Hodně s tím mají dočinění sociální sítě, kde dnes mnoho lidí hledá nejen vzory, ale právě vzorce chování. Obecně, dnes jsme hodně utvářeni okolím, respektive snahou je se okolí dorovnat. Chceme někam zapadnout, někam patřit, a tak začneme utvářet sebe. Snažíme se být někým jiným než sebou, aniž bychom si uvědomili, že my jsme my.

    Zmínila jste i fyzické projevy emocí. I s těmi pracujete?

    Pracujeme i s fyzickými projevy, také se učíme techniky, jak je zvládnout. Například jak prodýchat hrudník, napít se, polknout, nebo procvičit prsty a brnění sklepat…

    Ze kterých odvětví sportu Vás sportovci vyhledávají?

    Asi i tím, že jsem si sama prošla individuálním sportem, je většina mých klientů ze sportů individuálních. Škála sportů je pestrá – od tenisu, přes vodní slalom, tanec, boxy, motorsporty, po plavání…všechno možné. U týmových sportů se pracuje buď s celým týmem, ale to ještě není běžné, nebo za mnou chodí jednotlivci z týmových sportů a pak řešíme jednotlivce a jeho problémy.

    Předpokládám, že někteří vás vyhledají sami, jiné za vámi pošle trenér. Je to tak?

    Zajímavé je, že většinou chodí sportovci sami bez popudu trenéra, to se týká většiny sportovců 16+. Mladší sportovce často přivede rodič. U mladších sportovců mám podmínku, že chci pracovat i s rodiči. V momentě, když rodič spolupracovat nechce, spolupráce nemůže úspěšně fungovat. U dítěte 12, 14 let, které je v rodině, musí být spolupráce opřená právě o rodinu. Podpora rodiny je klíčová. V mladším věku je nutné, aby spolupracovala ideálně celá rodina, oba rodiče. Stává se, že podporující je pouze jeden z rodičů a druhý dítě shazuje. To je samozřejmě špatně. Naopak, u starších sportovců je zase potřeba, aby se osamostatnili a nebyli pod vlivem názorů rodiny, budovali si svou vlastní osobnost a odpovědnost.

    Když jsme u dětí. Samostatnou kapitolu jsou jistě ambiciózní rodiče. Těch je v každém sportu dost, nebo nemám pravdu?

    Určitě, přemotivovaných rodičů je hodně! Častý je myšlenkový model rodiče: „Dělal jsem ten sport a moje dítě ho bude dělat také.“ Rodič si musí uvědomit, že dítě nemusí mít stejný talent pro ten daný sport, jeho silné stránky mohou být jinde. Ani argument, že rodič zná prostředí a může dítěti pomoci není dostačující. Je potřeba si uvědomit, že jde o život dítěte. Dítě by mělo žít svůj život podle toho, co ho baví. Takže dítě by si mělo zvolit sport nezávisle na přání rodičů. Mnoho dětí dělá konkrétní sport jen pro radost svým rodičům, i to se zde při sezeních dozvídám. Někdy spontánně, jindy jako odpověď na položenou otázku.

    Může takovou otázku položit i rodič, když má třeba pochybnosti o tom, zda má dítě o konkrétní sport zájem?

    Ano, může. Dítě ale mnohdy neodpoví rodiči podle pravdy, protože mu nechce ublížit. Je jednodušší pravdu říci cizímu člověku.

    Jaká je tedy ideální role rodiče?

    Ideální rodič vytváří podmínky a podporuje. Jeho motivace nesmí být větší než motivace dítěte. Touha po výkonu a vítězství musí vycházet z dítěte. Dětem mnohdy stačí si sport užít, být s kamarády, chodit na tréninky, nějak se hýbat, ale nechtějí o víkendech objíždět soutěže a poměřovat se s ostatními. To musí rodiče respektovat. Stává se docela často, že rodiče nepřijmou svou rodičovskou roli a mnohdy se snaží žít životy svých dětí. To je špatně.

    Může se stát, že dítě má o sport zájem, je soutěživé, ale má nějaký blok, neví kudy kam, tak je podpora rodiče nezbytná. V tom případě je vhodné se poradit s odborníkem, s dítětem pracovat, podporovat ho. Ale soutěživost musí vycházet z dítěte.

    Trenér – je to naprosto klíčová osoba pro trénink sportovce. Pracujete i s nimi? Jak se dívají na Vaši práci?

    Skrz prsty! (smích) Ale ne všichni, samozřejmě nemohu všechny házet do jednoho pytle. V rámci      uskupení SMT Academy děláme workshopy a semináře pro trenéry. Trenéři chodí, zajímají se a chtějí se zlepšovat. Setkávám se s tím, že mě sportovec vyhledá sám od sebe a chce být lepší. V rámci sezení se bavíme o trénincích, závodech, případném tlaku trenéra. Může se stát, že přijdeme na to, že by trenér mohl něco dělat jinak. Nechci říci lépe, ale jinak pro konkrétního sportovce. Často se stává, že trenér o to nemá zájem. Argumentuje tím, že je to problém sportovce a mě, jako terapeuta. Stává se, že mě trenér třeba po tréninku vyslechne, ale odezva není žádná.

    Jsou otevření vašim názorům a radám? Měníte třeba jejich způsob koučování?

    Nechceme v žádném případě trenéry měnit. Snahou je optimalizace. Když tady mluvím se sportovcem, který odvádí práci, trénuje, připravuje se na závody, trenér je součástí celého systému. Myslím si, že trenéři mají pocit, že jim říkám, co dělají spatně, že kritizuji jejich práci. Ale neuvědomují si, že my si se sportovcem snažíme nastavit optimální prostředí pro výkon, pro trénink, závody, tak aby jeho výkon byl maximální. A to vychází z individuálních potřeb každého sportovce. U jiného sportovce by doporučení mohlo být naprosto odlišné. Na jednoho funguje křiknout, jiný potřebuje trpělivě vysvětlit!

    To je ale velká škoda takové neporozumění. Jak by měl vypadat ideální stav?

    Trenér by si měl uvědomit, že se snaží dovést sportovce k nejlepšímu možnému výkonu. Součástí přípravy by mělo být respektování osobnosti sportovce. V ideálním případě bychom měli, sportovec, trenér a já, fungovat v synergii, spolupracovat jako tým rovných, mluvit vzájemně o tom, jak udělat vše co nejlépe. Důležitý je sportovec a jeho výkon.

    FOTOGALERIE:

    Foto: archiv Nikoly Pavlíčkové

    360x360 AD
    Back to top