Ostrovní Japonsko se na první pohled nezdá zemí koním zaslíbenou. Kůň je silně spojen s japonskými tradicemi a Japonci tradice uctívají.
Koně a víra v Japonsku
V Japonsku mají koně duchovní význam už od starověku, především v rámci šintoismu – původního japonského animistického náboženství. Šintoismus vznikl z přirozeného uctívání přírody, přírodních sil, duchů a předků. Je založen na víře v kami – posvátné bytosti a síly přítomné ve všem živém i neživém. Koně v tomto kontextu představují posvátné prostředníky mezi lidmi a božstvy. Věřilo se, že bílý kůň dokáže předávat modlitby bohům.
Bílý kůň jako symbol čistoty
Jedním z nejslavnějších chrámů, kde se uctívají bílí koně, je svatyně Tóšó-gú ve městě Nikkó, která je zapsaná od roku 1999 na Seznam světového dědictví UNESCO. Tato svatyně je zasvěcena Tokugawovi Iejasuovi, zakladateli šógunátu Tokugawa, a pochází z počátku 17. století. Tradičně zde byli chováni bílí koně, kteří symbolizovali čistotu a spojení s božstvem. V rozsáhlém areálu svatyně je také Posvátná stáj. Uvnitř stáje stojí dřevěný bílý kůň. Podle pověsti posvátnému koni sloužily opice. U vchodu do stáje jsou tři vyřezané sochy opic – první má zakryté uši a neslyší zlo, druhá ústa – nemluví zlo a třetí oči – nevidí zlo.
Ve svatyni jsou chováni bílí koně jako vtělení šintoistického posvátného koně – nazývaného shinme. Koně zde nejsou jen zvířaty, ale bytostmi s duchovní úlohou – přinášejí požehnání, chrání před pohromami a zprostředkovávají vůli bohů. Lidé se modlí v jejich přítomnosti, nosí jim dřevěné destičky zvané ema s obrázky koní. Bílý kůň je symbolem čistoty a znamením, že kami jsou přítomni. Tato víra trvá už více než tisíc let.
Samurajové a jejich koně
Samurajové byli válečníci japonské šlechty, kteří se poprvé objevují v 10. století. Kůň byl pro samuraje symbolem jejich postavení, rychlosti i válečného umění. Vztah samuraje a koně byl velmi úzký, téměř posvátný – kůň byl druhým já bojovníka.
Samurajové nejčastěji používali malé, ale houževnaté koně původem z japonských ostrovů, z nichž některé linie přežily dodnes. V porovnání se středověkou Evropou a rytířskými koňmi, kde byli cenění mohutní a silní koně, byli koně samurajů menšího vzrůstu. V kohoutku měli často kolem 130–140 cm, ale byli to koně velmi odolní, s jistým krokem a zvyklí na horský terén. Nosili jednoduchá, ale krásně zdobená sedla s dřevěnou kostrou. O vztahu samurajů ke koním svědčí i fakt, že koně byli, co se barev a ozdob týče, sladěni se svými jezdci. Příběhy a legendami o vztahu jezdce a koně se japonská slovesnost jen hemží – i to potvrzuje výjimečnost vztahu.
Za dob samurajů žil válečník jménem Hasebe Kiyotaka z vesnice Ogawa, který bojoval v krvavé bitvě u Sekigahary. Jeho věrný kůň jménem Shirayuki, drobný šiml s černou hřívou, bojoval po jeho boku až do posledního dechu. Když jeho pán padl, Shirayuki uprchl z bitevního pole a urazil desítky kilometrů zpět do rodné vesnice. Lidé tvrdí, že kůň stanul před domem svého mrtvého pána, zaržál naposledy a sklonil hlavu, jako by se loučil. Od té doby se v Ogawě říká, že duše věrného koně chrání obyvatele před zlem.
Lukostřelba na koni – Jabusame
Jabusame, lukostřelba z koně v plném cvalu, je tradiční japonská disciplína. Počátky jabusame je možné vystopovat do 12. století a vznikla z ryze praktických důvodů jako výcvikový rituál samurajů. Dnes se nejčastěji předvádí při svátečních příležitostech. Při jabusame jezdec v plné zbroji cválá po dráze dlouhé asi 250 metrů a snaží se během jízdy sestřelit tři dřevěné terče pomocí šípů. Nejde však jen o sportovní výkon – každé vystoupení začíná modlitbami, má duchovní význam a slouží k získání přízně bohů. Jezdec, který si přeje uspět, musí být klidný, soustředěný a v plné harmonii s koněm.
Starobylá japonská plemena
V Japonsku je osm původních plemen koní, například Kiso, Hokkaido nebo Yonaguni. Většina z nich je malého vzrůstu a vznikla přirozenou adaptací dovezených koní na místní podmínky a izolaci ostrovů. Nejznámějším z původních japonských plemen je Kiso – kůň pocházející z oblasti Kiso v prefektuře Nagano, a zároveň je to jediné původní plemeno koní z japonského ostrova Honšú. Toto plemeno je velmi staré, patrně pochází z koní dovezených na japonské ostrovy již v 6. století. Původně byli používáni k zemědělství a jako soumaři. Až do objevu střelných zbraní na konci 16. století byli hojně využíváni k válčení, především jako koně samurajů.
Kůň Kiso měří obvykle kolem 130-140 cm v kohoutku, má silné nohy, krátký krk a bývá většinou tmavý hnědák nebo ryzák. Je nenáročný, odolný a dobře se přizpůsobuje horskému terénu. Dnes se Kiso chová hlavně v rámci zachování tradice – ve střediscích chovu a kulturních centrech. V roce 2013 byla celková populace odhadována na 150 koní, což je opravdu velmi málo. To ostatně platí i pro ostatní původní japonská plemena.
Koně v současném Japonsku
Japonsko má přibližně 125 milionů obyvatel. V současnosti žije v Japonsku přibližně 70–80 tisíc koní. Většina z nich je chována pro sportovní a rekreační účely, menší část pak pro terapeutické a kulturní účely. Hobby ježdění je oblíbené zejména ve venkovských oblastech. Vztah Japonců ke koním je respektující – koně jsou vnímáni jako inteligentní, elegantní zvířata. V myslích Japonců představují tradiční propojení s národní identitou, ale v každodenním životě Japonců jsou koně spíš vzácností než běžným zvířetem.
Foto: archiv společnosti Equiservis, spol. s r.o.
