MONGOLSKO – KONĚ A NOMÁDI

Mongolsko je zemí, kde kůň není jen dopravním prostředkem, ale nedílnou součástí identity, kultury a každodenního života. Na každého obyvatele připadá více než jeden kůň.

Historie domestikace koní v Mongolsku sahá až do doby před 4 000 až 5 000 lety, kdy se koně začali využívat k přepravě a k produkci mléka. Z nadojeného koňského mléka se fermentací po tisíciletí připravuje tradiční nápoj zvaný kumys (airag), který je mírně alkoholický a bohatý na prospěšné bakterie.

Na přelomu 12. a 13. století sehráli mongolští koně klíčovou roli při expanzi Mongolské říše pod vedením Čingischána. Jejich vytrvalost, houževnatost a schopnost přežít v náročných podmínkách umožnily mongolským jezdcům ovládnout rozsáhlá území a vybudovat mocnou říši. Čingischánova armáda byla známá svou mobilitou a rychlostí, což bylo umožněno díky využití koní. Každý jezdec měl obvykle 3–4 koně, které střídal, aby zajistil vytrvalost a rychlý pohyb. Koně v bojích byli chráněni lamelovou zbrojí, která pokrývala celé tělo zvířete, včetně hlavy.

Kůň domácí v Mongolsku

Mongolsko má jednu z nejvyšších hustot koní na světě – na každého obyvatele připadá více než jeden kůň. Podle údajů z roku 2023 činila populace domácích koní v Mongolsku přibližně 4,8 milionu kusů, zatímco obyvatel bylo asi 3,4 milionu. Mongolští koně jsou známí svou odolností, schopností přežít v extrémních podmínkách a nenáročností na potravu.

V mongolské společnosti je kůň stále symbolem bohatství a prestiže. Hrají klíčovou roli v každodenním životě nomádů. Mongolští nomádi, známí jako „herderi“, tvoří přibližně 30 % populace země a vedou tradiční kočovný způsob života. Obývají přenosné stany zvané „ger“, u nás známé jako „jurty“, které jsou ideální pro časté stěhování za pastvinami. Denní rutina zahrnuje péči o stáda (koně, ovce, kozy, krávy a velbloudy), dojení, výrobu mléčných produktů a údržbu obydlí. Koně jsou nezbytní pro pasení dobytka, přepravu a jako dopravní prostředek při stěhování. Klisny se dojí a z jejich mléka se připravuje kvašený kumys. Nomádi s velkým počtem koní jsou považováni za bohaté, a každý kůň má pro svého majitele osobní význam.

Kromě praktického využití mají koně v Mongolsku i duchovní význam. Jsou součástí tradičních rituálů, písní a legend. Každoroční festival Naadam, který se letos koná od 11. do 13. července, zahrnuje tři tradiční disciplíny: zápas, lukostřelbu a dostihy. Dostihy jsou zvláštní tím, že se jich účastní stovky koní, kteří závodí na otevřené stepi na vzdálenosti až 30 km, a jezdci jsou děti ve věku 5 až 13 let. Naadam probíhá po celém Mongolsku, přičemž největší oslavy jsou v hlavním městě Ulanbátáru.

Domov koní Převalského

Kůň Převalského je posledním skutečně divokým koněm, který nebyl nikdy domestikován, i když tento fakt je v posledních letech rozporován. Jistě víme, že má 66 chromozomů, což je o dva více než u domácích koní. Poprvé byl vědecky popsán ruským cestovatelem, zoologem a vojákem Nikolajem Prževalskym v roce 1881 během jeho expedice do střední Asie.

V 60. letech 20. století byl kůň Převalského ve volné přírodě považován za vyhynulého, přežíval pouze v zoologických zahradách. Díky mezinárodním reintrodukčním programům, včetně významného přispění Zoo Praha, byl znovu vypuštěn do přírody. V současnosti žije v Mongolsku přibližně 940 koní Převalského ve volné přírodě, zejména v národních parcích Gobi B a oblasti Khomyn Tal. Koně Převalského se i přes rozdílný počet chromozómů mohou křížit s domácími koňmi, přičemž potomci jsou plodní. Toto křížení ohrožuje genetickou čistotu druhu ve volné přírodě.

Legenda o nebeském koni

Jedna z nejznámějších mongolských legend vypráví o nebeském koni, který pocházel přímo z Tengri – mongolského boha nebes.

Kdysi dávno žil pastevec, chudý, ale laskavý, který se vždy staral o své stádo s úctou a vděčností. Jedné noci se mu ve snu zjevil modrý kůň s bílou hřívou. Kůň mu řekl, že ho vyšle samotný bůh nebes Tengri, aby pastevci pomohl přežít nadcházející zimu. Ráno pastevec skutečně našel před jurtou koně, přesně takového, jakého viděl ve snu. Kůň měl nadpřirozenou rychlost, nikdy se neunavil, vždy našel vodu i potravu pro zvířata. Díky němu přežilo celé stádo i jeho rodina tuhou zimu. Když přišlo jaro, kůň jednoho rána beze stopy zmizel, rozplynul se v ranním mlžném oparu. Pastevec věděl, že to nebyl obyčejný kůň, ale dar z nebes, a každý rok na jaře vystavěl malý oltář z kamenů – ovoo – a obětoval první doušek airagu na jeho počest. Od té doby se věří, že koně, kteří se objeví znenadání a přinášejí záchranu, jsou poslové Tengriho.