• PETRA A JAVOR

    Přinášíme Vám první z vašich příběhů o životním koni. Petra a Javor se poznali souhrou náhod. Jejich společná cesta, jak už to tak někdy bývá, byla zkraje dlážděná pády…

    Ahoj, jmenuji se Petra Růžičková a ráda bych Vám pověděla příběh o mém životním koni, Javorovi. 

    Javor je 10letý valach českého teplokrevníka, který se narodil u nás ve stáji matce Madona po Quoniam Pecínovský po otci Lacaux (o: Puschkin). Je velmi přátelský, mazlivý a nadmíru chytrý. Ne nadarmo se mu u nás ve stáji přezdívá Kontakt. 

    I přes svou nepopiratelnou bystrost a inteligenci mě dokáže opravdu překvapit jeho občasná hysterie z pařezů a kamení. Ale vždy si dá nakonec říct a „hrůzu“ překoná. Za malý úplatek v podobě velké hrsti pamlsků udělá téměř cokoliv. Skoro jsem si jistá, že ho jednou naučím i sedni a lehni.

    Naše setkání bylo dílem náhody. Vlastně, přišla jsem k němu jak slepý k houslím v době, kdy jsem měla od ježdění dvouletou pauzu a vlastní kůň byla představa zcela nereálná. Nakonec to ale osud zařídil tak, že je mým parťákem už téměř 7 let. 

    My, všichni koňáci, moc dobře víme, že láska ke koním je silná a je na celý život. Jinak to není ani u mě. V době, kdy jsem hledala sama sebe a ke koním jsem se dostala jen nárazově, byla v Lužicích Hubertova jízda. I když jsem v té době jezdila příležitostně do jiné stáje, nedalo mi to a vyrazila jsem se tam i s přítelem podívat. Všude dobře, ale v Lužicích nejlíp. A tak jsem se majitele zeptala, jestli by se pro mě náhodou nenašel nějaký koníček, že bych chtěla začít jezdit víc. Slovo dalo slovo a já v prosinci 2016 poprvé seděla na 3leté remontě jménem Javor, kterému chyběl jezdec.

    Bohužel Javor byl na prodej. Jenže já se zamilovala takovým způsobem, že jsme si ho, navzdory rodičům, vzali s přítelem do pronájmu. A jak jsem zmínila na začátku, je to velice charakterní a kontaktní kůň, takže si časem získal i srdce rodičů a přibližně o rok a půl později jsme ho kupovali.

    Naše stáj, Lužický dvůr, byla zaměřena na rekreační ježdění. A tomu odpovídala i moje představa udělat si vcelku všestranného koníčka, se kterým budu moct chodit na vyjížďky, sem tam si něco skočit, občas vyrazit na závody, Huberty a jiné sranda akce. A zprvu se nám to i dařilo, účastnili jsme se Hubertů, parforsních honů, dokonce jsme si tréninkově zkusili i kros. Jenže pak jsme poznali chuť skokových závodů a od té doby jsme parkuráci tělem i duší.

    Naše začátky s Javorem byly dost krušné a byly doby, kdy jsem letěla z jeho hřbetu pokaždé, když měl pocit, že mu křivdím nebo ubližuji, byť to bylo jen mou jezdeckou neschopností a ne schválně. Postupem času ale přišel na to, že bych pro něj udělala cokoliv na světě, a tak i on začal odpouštět mé chyby a omyly. Nyní cítím, že by pro mě na parkuru položil život, a ne jednou mi ho opravdu zachránil.

    Jsem pyšná na ten kus práce, který je za námi. Z remonty a amatéra, který si nese z minulosti spoustu zlozvyků, se stali sporťáci, kteří dnes závodí na úrovni L**. Samozřejmě za podpory rodiny, domácí trenérky Míši Pavlíkové a našeho trenéra Ládi Arienta, všem jsem nesmírně vděčná, že to s námi ještě nevzdali.

    Javor je výjimečný, má obrovské srdce a já vím, že u mě jednou zestárne, závodní kolbiště vyměníme za les a budeme spolu chodit na houby. Konec konců, procházky v lese jsou po pasení a válení v písku jeho nejoblíbenější aktivitou. A i když má občas své „zrzavé dny“, nikdy ho nedám ani nevyměním. Děkuji kamaráde, za vše.

    Foto: archiv Petry Růžičkové, fotografie Petra Tomášková

    FOTOGALERIE:

    360x360 AD
    Back to top