Ježdění bez udidla není žádnou novinkou. Je historicky doloženo, že první pokusy o ježdění na koních probíhaly právě bez udidla – jen za pomocí řemenů kolem krku, nebo jednoduchých ohlávek. Zajímá vás toto téma? Přečtěte si první ze dvou článků o bezudidlovém ježdění.
„Bezudidlovky“ v historii a dnes
Některé jezdecké školy používaly bezudidlové uzdění i po vynalezení udidel. Zde je ovšem nutno zmínit, že se často jednalo o velmi ostré bezudidlové uzdečky, kde široké nánosníky měly na spodní straně různé hroty pro lepší kontrolu nad koněm. Zejména západní civilizace musela v jezdectví ujít ještě dlouhou cestu – od vynucování poslušnosti silou ke snaze o co nejjemnější a téměř neviditelnou komunikaci. A jak dobře víme, máme ještě pořád velké rezervy.
V posledních letech je bezudidlové ježdění velkým tématem zejména mezi volnočasovými jezdci, kteří nehledají kontrolu a výkon, ale harmonické partnerství se svým koněm. Pro mnoho jezdců je přechod na bezudidlovou uzdečku především otázkou komfortu koně a jeho psychické pohody.
Rozhodně to ale neznamená, že udidlo = vždy bolest a bezudidlovka = vždy pohodlí. Ježdění na vhodně zvoleném, správně padnoucím udidle, s lehkou rukou, dobrým sedem a jemnými pomůckami, je pro spoustu koní naprosto akceptovatelné a jsou takto zcela spokojení. Nicméně je mnoho koní, kteří na přechod na bezudidlové ježdění reagují překvapivě pozitivně. Stávají se jemnějšími, vnímavějšími, ochotnějšími a uvolněnějšími pod sedlem.
Co je ale důležité mít na paměti je, že i bezudidlové uzdění, když je nesprávně zvolené, špatně padnoucí, nevhodně nastavené, nebo používáno hrubě, může koni ublížit. Bezudidlovky totiž fungují na principu tlaku na nos, týl nebo čelist. A právě čelist a nos jsou extrémně citlivé části koňské hlavy, kde může být napácháno dost škody.
Proč jezdit bez udidla?
Jezdit bez udidla není jen o vybavení – je to především o přístupu a systematickém tréninku. Nabádá jezdce k daleko větší disciplíně a vnímavosti – a to jak ke svému vlastnímu tělu, tak k reakcím svého koně. Cílem by měla být jemnější a lepší komunikace, prohloubení důvěry a našeho vztahu a propojení s koněm.
Ať už jezdíte v terénu, trénujete na jízdárně nebo trávíte čas s koněm na volno, objevování bezudidlových možností může otevřít zcela nový rozměr vašeho vztahu – a připomenout nám, že někdy platí: méně je více.
Bezudidlové uzdečky a jezdecký sport?
S rostoucím tlakem veřejnosti na welfare koní, zejména v oblasti jezdeckého sportu, je stále více jezdců a trenérů, kteří testují a postupně objevují výhody bezudidlového ježdění. Problémem je, že v rámci pravidel FEI jsou bezudidlové uzdečky povoleny pouze do parkuru a vytrvalosti. A do skokové části military soutěží. Jinde je vždy povinné udidlo. Ovšem pokrokem posledních let je, že už jsou povolené i jiné bezudidlovky, než jen hackamore.
Většina jezdců stále používá tradiční uzdečky s udidlem, ale díky vývoji bezudidlových systémů je na trhu už docela hezká nabídka.
Jak bezudidlové uzdění působí
Bezudidlové uzdění bývá často vnímáno jako jemnější alternativa k udidlu. Ve skutečnosti ale nejde o lepší nebo horší řešení, nýbrž o jiný způsob komunikace s koněm. Nemění princip výcviku ani kvalitu ruky jezdce – pouze místo, kam směřuje tlak. Bezudidlovky představují jednu z možností, jak s koněm vést komunikaci prostřednictvím tlaku a uvolnění, aniž by byl tlak veden do dutiny ústní – pracují především s tlakem na nosní kost, týl a spodní čelist. Pro některé koně může být tento typ signálu srozumitelnější, zejména v laterálním vedení, jiným naopak vyhovuje méně. Proto je vždy důležité přistupovat k jeho volbě individuálně.
Bezudidlové uzdění se často využívá u mladých koní v počátečních fázích výcviku, u koní citlivých na tlak v hubě nebo u těch, kteří mají s udidlem negativní zkušenost. Stejně tak může sloužit jako doplněk k běžné práci a rozšířit možnosti komunikace mezi jezdcem a koněm. Důležitým předpokladem funkčního využití bezudidlových uzdeček je pochopení, že změna uzdění nemění kvalitu ruky ani princip výcviku, ale pouze místo a charakter působení tlaku. Základem zůstává práce s tlakem a jeho okamžitým uvolněním. Pokud se z komunikace stane dlouhodobý tah nebo se kůň do ruky věší, bezudidlové uzdění ztrácí svou funkčnost a kůň může na tlak postupně otupět.
Mýtus: Na bezudidlovém uzdění nelze jezdit na kontakt ani dosáhnout shromáždění
Tento názor často vychází z nepochopení základních principů pohybu koně. Kontakt ani shromáždění nejsou primárně otázkou typu uzdění, ale způsobu, jakým kůň používá své tělo. Kůň není přirozeně uzpůsoben k nesení jezdce – jeho těžiště je na předku a pohybový aparát je přizpůsoben pohybu bez zátěže. Úkolem výcviku je proto postupně zapojit zadní končetiny, podpořit podsazení pánve a umožnit zvednutí a pružnost hřbetu.
Shromáždění je výsledkem správné koordinace celého těla, nikoli důsledkem působení na hlavu nebo krk. Poloha hlavy je spíše projevem správné práce těla než nástrojem, kterým ji lze vynutit. Kontakt je v tomto kontextu možné chápat jako jemné, obousměrné spojení mezi jezdcem a koněm, založené na porozumění a reakci na minimální změny pomůcek.
Pokud se objeví odpor, nejčastěji nejde o neochotu, ale o signál, že kůň nerozumí, není fyzicky připravený nebo je přetížený. V takovém případě je vhodné hledat příčinu, nikoli zvyšovat tlak. Bezudidlové uzdění může některým koním vyhovovat například tím, že nezasahuje tlamy, takže umožňuje uvolněnější práci čelisti a krku.
Etický rozměr práce s koněm
Bezudidlové uzdění samo o sobě neurčuje, zda je práce s koněm jemná nebo etická. Rozhodující je vždy přístup jezdce. Respekt ke koni znamená zohlednit jeho fyzické možnosti, aktuální fázi výcviku i individuální reakce. Nejde o to snižovat nároky, ale o to klást je srozumitelně a přiměřeně.
Bez ohledu na to, zda jezdec používá udidlo nebo bezudidlové uzdění, zůstává jeho odpovědností vytvořit takové podmínky, aby kůň mohl pracovat bez zbytečného napětí, strachu nebo bolesti.
Foto: Michaela Křížková @ginger_portraits