Vedu si z výběhu drobného bělouška, který se na následujících šest dní stane mým parťákem na cestě přes hory. Přiznávám, nevím, co mě čeká. Jediné, co vím jistě, je, že to bude úplně nová zkušenost.
Zakan
Běloušek se jmenuje Zakan. Je to (asi) jedenáctiletý valach plemene černohorský horský kůň. Toto plemeno se vyznačuje houževnatostí, odolností a skvělou schopností pohybu v náročném terénu. Tu bude nutně potřebovat, protože společně budeme překonávat lesy, planiny, kopce, hory, louky, potoky a jednu velkou řeku. V Černé Hoře projedeme několika národními parky a rezervacemi až k parku Durmitor, který je zapsán na seznamu UNESCO. Ze skupiny 11 koní mám jediného bělouše – ostatní jsou hnědáci, ryzáci a máme i jednoho vraníka a plaváka.
Koně čistíme a připravujeme k sedlání. Pojedeme ve westernových sedlech – pro mě je to novinka. Vlastně celý život jezdím v klasickém anglickém sedle značky Prestige, můj zhýčkaný zadek je zvyklý na měkké posedlí, poddajnou kůži na bočnicích…. Westernové sedlo, kterým koníka sedlám, je těžké, od pohledu tvrdé a nepoddajné, ale koni dobře sedí, a podle našeho průvodce je ideální pro několikadenní jízdu. Nakonec máme všichni nasedláno, 11 jezdců se vyhoupne do sedel a vyrážíme.
Lesem vzhůru
Asi po sto metrech dorazíme k napajedlu, vlastně je to potok. Koně jsou dychtiví a žízniví – na rozdíl od nás dobře ví, co je v následujících dnech čeká. Po krátké zastávce vyrážíme. Stezka vede staletým bukovým lesem, kde panuje zvláštní šero. I když nad námi svítí slunce, pod hustými korunami stromů je tma a vlhko.
Kamenitá stezka se prudce zvedá. Stoupáme a stoupáme, a když už začínáme pochybovat, že les někdy skončí, otevře se před námi nádherná horská louka plná trávy a květů. Sesedáme a koně dostávají zaslouženou pauzu.
A jsme zpět v sedlech. Tentokrát naše cesta vede po širší, prašné stezce. Je široká a pohodlná, takže můžeme jet vedle sebe, povídat si. Dostáváme se nad hranici lesa, žádné stromy už neruší výhledy do krajiny parku Biogradska Gora. Hory, strmé horské louky, zaříznutá údolí – všechno působí nespoutaně.
Kostelík na kopci
Stoupáme stále výš. Zastavujeme až u nově opraveného kostelíku na vrcholu hory s nadmořskou výškou přes dva tisíce metrů. U kostelíku sesedáme. Koně necháváme volně – není potřeba je uvazovat, pasou se a nikam neutečou. My mezitím vyjdeme k vyhlídce. Krajina pod námi se rozprostírá jako na dlani. Dole v údolí vidíme Kolašin, vesnici, z které jsme ráno vyrazili a která leží zhruba v 900 m n. m. Během dvou hodin jsme vystoupali o více než 1100 výškových metrů. Je to neuvěřitelné tempo – a to jen díky našim koním.
Krokem nebo cvalem
Převážně jsme šli krokem. Když jsme nešli krokem, tak jsme cválali. Nacválat jen tak „na pomyšlení“ nebo jemnou pobídku, to Zakan neumí. Do cvalu musím razantně pobídnout. Cval je plochý, úsporný, ale vcelku pohodlný. Metry ubíhají pod kopyty překvapivě rychle. Obdivuji, s jakou jistotou se naši koně pohybují po kamenitých cestách a stezkách, na kterých by „čeští“ koně zvládli maximálně krok.
Jsme v horách
Najednou slunce mizí za tmavým bouřkovým mrakem a zvedá se vítr. Rychle nasedáme a spěcháme z vrcholu dolů – kdyby přišly blesky, nechceme být snadným cílem. Cesta vede po úbočí hory, jedeme loukou, borůvčím i klečí. Po necelé půlhodině se před námi objevuje katuň – tradiční černohorská salaš. Koně přivazujeme ke stromům, dostávají pořádnou porci ovsa a zasloužený odpočinek. Když jsou koníci obsloužení, přicházíme na řadu my.
Oběd v katuni
Katuně slouží místním pastevcům během letních měsíců jako zázemí v horách– stěhují se sem se svými stády a tráví zde celé léto. Katuně jsou povětšinou jednoduché dřevěné stavby s naprosto skromným vybavením. Jejich obyvatelé, většinou starší lidé, jsou nesmírně pohostinní. Vítají nás s úsměvem, sklenkou rakije a horkým bylinkovým čajem.
K obědu máme zapečené mleté hovězí maso s bramborami. Pro vegetariány byla připravená bohatá směs zeleniny – papriky, cukety, hrášek, mrkev a fazolky– vše v chutné rajčatové omáčce. Jídlo doplnil domácí sýr vyrobený z mléka místních kraviček a domácí chléb. K pití jsme dostali borůvkový džus – z borůvek rostoucích na okolních stráních. Bylo neuvěřitelné, co vše dokázali připravit v tak skromných podmínkách. Doslova hostina uprostřed hor.
Odpolední jízda a příchod do ekokatuně
Po odpočinku opět nasedáme do sedel. Střídáme krok a cval, stoupáme a klesáme, projíždíme lesem i loukou, občas se pěšina rozšíří v prašnou cestu. Odpoledne dorazíme k velké ekokatuni, ta slouží jen k ubytování turistů. Koně ustájíme do provizorní ohrady, kde mají oves a spoustu sena. Koně jsou očividně spokojení. Když koně „bydlí“, ubytujeme se i my. Začínáme bilancovat první den – sedm hodin v sedle zanechalo na tělech stopy – cítíme každý sval. Objevují se modřinky, otlaky a máme namožené části těla, o kterých jsme dosud ani nevěděli, že je máme. Ale horká sprcha, teplá večeře a pohodlná postel vše napraví.
Ráno v mracích
Ráno nás probouzí déšť. Hory, které v noci osvětlovaly zářící hvězdy, jsou teď zahalené do husté mlhy a těžkých mraků. Koně dostávají snídani, my se také nasytíme a čekáme, až se počasí umoudří. Nakonec se mraky roztrhají a my vyrážíme. Dnešní trasa vede po travnatých úbočích s výhledy do hlubokých údolí. Krajina je jiná, méně dramatická, ale stále krásná. Po pár hodinách jízdy se počasí výrazně zlepší. Slunce si razí cestu mezi mraky a my překračujeme další hřeben, za nímž se nachází naše další zastávka – katuň Goleš, další domov na jednu noc.
Třetí den je kritický?
Ne, není to tak, těla si úplně zvykla a pryč jsou bolístky z prvního dne. Ráno se doslova vyšvihneme do sedel. Klesáme do údolí, krajina se otevírá. Míjíme louky, pastviny, malá políčka a domy – cítíme, že se blížíme k civilizaci. Přesto kolem nás stále panuje klid a ticho. Nakonec se dostáváme až k mohutné řece Taře, kterou budeme muset s koňmi překonat. Řeka není žádný potůček. Proud je silný, dno tvoří velké, kluzké kameny. Ale naši koně ani nemrknou – vstoupí do vody s jistotou a klidem, krok za krokem přebrodí na druhý břeh. Tam koně odsedláme, uvážeme je ve stínu keřů, dostanou oves a zůstanou na volných vodítkách popásat se. A my zamíříme najíst se do restaurace. Po obědě opět sedláme a vyrážíme. Celé dopoledne jsme sestupovali do údolí, po obědě zase stoupáme. Krajina se změnila, údolí tvoří přirozený předěl mezi horskými masivy. Projíždíme pastvinami, které voní po mateřídoušce. Míjíme sady jabloní a výběhy s pasoucím se dobytkem. Neustále stoupáme. A pak se jako mávnutím kouzelného proutku změní i vegetace – vstupujeme do hustého lesa.
V mechu a kapradí
Les je nízký, hustý, chvílemi se větve sklánějí až k nám. Smíšený porost se občas otevře do malé mýtiny, ale jinak jedeme po uzoučké cestičce, kterou sotva proklouzne kůň. A pak – náhle – kapradí. Vysoké, snad dvoumetrové, zelené moře, v němž se naši koně a my s nimi doslova ztrácíme. Koním z kapradin vykukují jen špičky uší. Kapradím procházíme možná 30 minut. Když les a kapradí zmizí, vyjedeme opět na zpevněnou kamenitou cestu vinoucí se po úbočí hory. Výhledy se otevírají do krajiny. Pod námi leží vesnice Kolašin, odkud jsme před třemi dny vyjížděli. Zdá se to jako věčnost. Pobídneme koně do cvalu. Sluníčko je nízko nad obzorem a nám do katuně chybí ještě pár kilometrů. Cváláme a cváláme. Je neuvěřitelné, kolik energie je v koních ukryto! Jsou klidní, vyrovnaní a ochotní.
Milion hvězd
Krajina se znovu mění. Les úplně zmizí a my vstupujeme na bezlesou planinu, kde mezi trsy trávy vyrůstají bílé vápencové skály. Louky jsou místy poseté balvany, mezi nimi se pasou krávy a ovce. Krávy mají zvonce a jejich tlumené cinkání se rozléhá krajinou jako připomínka, že tu lidé žijí, hospodaří. Čas tady funguje jinak.
Sluníčko skoro zapadá, když přijíždíme do katuně – našeho nocležiště. Vřelé přivítání, jako vždy. Starší muž, který tu sám hospodaří, nám nachystal dobrou večeři. Zde není zavedená elektřina, veškerý proud zajišťují malé solární panely, takže žádná zbytečná světla. Kolem nejsou žádné domy, žádné silnice, jen hory, louky a spokojené krávy. A nad tím vším září miliony hvězd.
Planiny – nehostinné krásky
Brzy ráno sedláme koně a vyrážíme. Čeká nás dlouhá etapa – přechod přes náhorní plošinu – planinu. Je to krajina surová, ale fascinující. Vegetace je řídká, stromy a keře tu téměř nejsou, tráva je nízká, spálená sluncem, vítr fouká bez ustání. Bílé vápencové skály jsou ostře řezané. Všechna voda se rychle vsákne, a tak je tu o ni nouze. Jedeme po úzkých, vyšlapaných pěšinách, které znají jen místní – a jejich dobytek a koně. Někdy jsou širší, jindy se úplně ztrácí v kamenitém svahu. Tady jdeme jen a jen krokem. Krajina jakoby vypadla z filmů o Vinnetouovi, a tak za každým horizontem či zatáčkou vyhlížím Hatátilá a Ilčí. Vlastně mě ani nepřekvapí, když se najednou před námi objevuje stádo divokých koní. No nejsou divocí, jen jsou volně. Hřívy jim povlávají ve větru. Ten okamžik je tak silný, že se nám všem na chvíli zastaví dech.
Planiny jsou za námi a klesáme do smrkového lesa. Stromy tu jsou vysoké, tmavě zelené, a zem je pod nimi měkká kvůli spadanému jehličí. Vzduch je svěží a chladný, trochu vlhký, s vůní pryskyřice. V lesích se schovává jedno z 19 ledovcových jezer Durmitoru. Zastavujeme se u něj, koně dostávají zasloužený odpočinek a oběd. I my po šesti hodinách v sedle odpočíváme. Osvěžení v jezeru je báječné! Voda znovu dodá sílu a energii. Tu budeme potřebovat, ke katuni je to ještě přes dvě hodiny jízdy po loukách, kde si užíváme cvalu.
Čas je to nejcennější
Další katuň, další vřelé uvítání, další nocleh. A ráno do sedla, rychle se blížíme k pohoří Durmitor. Vlastně celý den se pohybujeme po náhorní plošině ve výšce kolem 1500 až 1600 metrů, nekonečné louky přímo vybízí ke cvalu. Noc strávíme v katuni s výhledem na masiv Durmitoru. Tady se už blížíme k civilizaci. Ráno ještě naposled nasedláme a procváláme po loukách kolem jezer. Díky Zakane!
Bílý zajíček pro štěstí
V každé katuni je o koně pěkně postaráno. Připravená je ohrada, oves, seno, voda. Zaráží mě, že kamkoliv přijedu, oslovují mého Zakana jménem, poplácávají ho, a i přes jazykovou bariéru je cítit, že si Zakana velice považují. Ano, samozřejmě je to výjimečný kůň, ale to jsou tady všichni! Ale pouze Zakan si zasluhuje tuto výjimečnou pozornost. Ptám se našeho průvodce, jak to s mým Zakanem je. Čím si vysloužil takový věhlas? Zakan se tady jmenují všichni bělouši. V každém stádě by měl být podle tradice jeden bělouš, a případně jeden vraník. Důvod? Ochrana před zlými silami. Vyzvídám, co jméno Zakan znamená. Dostává se mi obšírného vysvětlení, že to lze velmi volně přeložit jako malý bílý zajíček pro štěstí. Talisman.
Foto: archiv společnosti Equiservis spol. s r.o.
FOTOGALERIE:
