V PRAXI PROPOJUJI VETERINU, CHIRO A PASOVÁNÍ SEDEL

Veterinární lékařka MVDr. Natálie Hakrová ve své praxi propojuje veterinu, fyzioterapii, chiropraxi a důležitost správně padnoucího sedla. Tyto oblasti spolu úzce souvisejí a zásadně ovlivňují zdraví i pohyb koně. V rozhovoru přibližuje svou cestu k propojení těchto oborů a sdílí zkušenosti z terénní koňské praxe.

Jste drobná žena a koně jsou velcí a silní. Je na chiropraxi potřeba velká fyzická síla?

Vůbec ne!  Je to častý mýtus, že je potřeba velká síla. Ve skutečnosti je hrubá fyzická síla v mém oboru spíše na škodu. Kdybych se chtěla s koněm přetahovat silou, vždycky bych prohrála – má nade mnou převahu několika set kilogramů. Podstata chiropraxe spočívá v rychlosti a preciznosti. U chiropraxe pracuji s tzv. „high velocity, low amplitude“ impulsem – je to velmi rychlý, cílený pohyb, který využívá moment překvapení pro nervosvalový systém, nikoliv hrubou sílu. Je to spíše o technice a správném úhlu než o síle. Celé je to také hodně o citu a o tom, jak se s koněm domluvit, aby se uvolnil a nechal mě pracovat.

Jak takové ošetření tedy probíhá?

Ošetření vždy začínám podrobnou anamnézou, proberu tedy s majitelem vše, co se koně týká. O svém pacientovi potřebuji vědět co nejvíce – zajímá mě například jeho historie, zdravotní stav, pozorované problémy, současná zátěž i plány do budoucna. Poté si koně nechám předvést v pohybu na rovných liniích i na kruhu. Sleduji, jakým způsobem se hýbe, a hledám případné asymetrie. Následuje palpace, kdy hmatem procházím svaly a klouby a identifikuji napětí svalů, bolest, otoky či změny teploty.

Před samotnou chiropraxí často pracuji s masážní pistolí nebo manuálními technikami, které pomáhají uvolnit měkké tkáně, snížit svalové napětí a připravit tělo na terapii. Jádrem ošetření je pak chiropraxe, pomocí které uvolňuji kloubní blokády, čímž napomáhám nervovému systému koně, aby mohl opět správně řídit celé tělo. Důležitou součástí je pro mě i kontrola sedla, protože nepadnoucí výstroj je nejčastější příčinou vracejících se potíží.

Na závěr s majitelem proberu případné změny managementu a ukážu cvičení na doma, abychom efekt terapie co nejvíce podpořili. Snažím se, aby bylo každé ošetření individuálně přizpůsobené koni, majiteli i okolnostem. Po ošetření pak vždy doporučuji zhruba třídenní klidový režim, aby se tělo koně mohlo na nově získanou mobilitu v klidu adaptovat

A co když kůň nechce spolupracovat? Nemyslím, že se plaší, ale třeba se nechce uvolnit.

To je velmi důležitá součást mé práce. Kůň totiž málokdy „zlobí“ jen tak a mým úkolem je porozumět tomu, z jakého důvodu se tak chová. Často se za neochotou uvolnit skrývá bolest, špatná zkušenost nebo prostě fakt, že zvíře nerozumí tomu, co se s ním právě děje. V takových chvílích musím být trpělivá – mnohdy stačí jen zjemnit tlak nebo dát koni dostatek času, aby situaci zpracoval. Jakmile on sám pocítí, že mu ošetření přináší skutečnou úlevu, většinou se uklidní a začne si ošetření užívat.

Aha, takže koně máte přečtené! Jak dlouho se kolem koní pohybujete? 

U koní jsem v podstatě odjakživa. Vyrůstala jsem v jezdecké rodině, takže mi byli nablízku dřív, než si vůbec pamatuji. Svého prvního poníka jsem dostala už ve čtyřech letech a od té doby se mě ježdění drží. Prošla jsem si i obdobím závodění – nejdříve v pony sportu a později i na velkých koních.

Závodní ambice šly ale postupně stranou ve chvíli, kdy jsem začala studovat veterinu v Brně. Času bylo méně, studium mě naprosto pohltilo. Nicméně, měla jsem obrovské štěstí, že jsem si koně mohla vzít s sebou na Moravu a ustájit ho ve sportovní stáji. I když výjezdů na závody už postupně z časových důvodů ubývalo, stále jsem pravidelně jezdila a trénovala drezuru i skoky. Dnes už mám koně čistě pro radost, ale stále si občas ráda se svojí kobylkou něco skočím. Nejvíc si teď užívám vyjížďky do přírody a práci ze země.

Studium veteriny bylo v plánu od dětství?

To bych asi úplně neřekla, i když mě to ke zvířatům a přírodě táhlo odjakživa. Ten skutečný zlom ale přišel až během studia na gymnáziu. Tehdy k mému koni přijela mezinárodně uznávaná fyzioterapeutka a já byla její prací naprosto fascinovaná. Vidět na vlastní oči tu obrovskou změnu, kterou kůň po jejím ošetření prošel, pro mě byl myslím rozhodující impuls.

Takže osudové ošetření?

Ano, dá se to tak říct. Právě v tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je cesta, kterou se chci vydat. Začala jsem se fyzioterapii koní věnovat hlouběji už na gymnáziu – zajímal mě především strečink a různé manuální techniky. Dokonce jsem na toto téma napsala na gymnáziu svou závěrečnou práci. Postupně jsem si začala zjišťovat, co všechno musím udělat pro to, abych mohla koním poskytovat tu nejlepší možnou péči. Rozhodla jsem se pro studium veteriny, protože jsem chtěla vidět koňské tělo v širších souvislostech a porozumět i medicínské stránce věci. Ta je podle mého názoru při chiropraktickém i fyzioterapeutickém vyšetření naprosto klíčová.

Během studií na veterině jste se nutně musela setkat i s jinými obory. Nic jiného Vás nezaujalo?

Studium veteriny je velmi komplexní, kdybych měla vyčíst všechny obory, byli bychom tu dlouho. Od anatomie, fyziologie, histologie, biochemie, patologie, přes výživu, imunologii, legislativu až po medicínu různých druhů zvířat, a to jsem ani zdaleka nevyjmenovala vše. Zaujalo mě i několik jiných oborů, například chirurgie malých zvířat, ale celou dobu jsem měla jasnou představu, že se chci věnovat medicíně koní. Během studia jsem absolvovala hromadu seminářů a workshopů. Velmi mě zaujala například Dornova metoda, která nabízí jemný přístup k nápravě pohybového aparátu. Abych získala co největší rozhled, jezdila jsem do terénu s několika skvělými veterináři a ošetřovala koňské pacienty přímo v terénu. Zároveň jsem začala pravidelně vyjíždět do stájí se svým tátou, Stanislavem Hakrem, abychom společně pasovali sedla. Právě tam jsem v praxi viděla, jak zásadní vliv má výstroj na zdraví koně – špatně padnoucí sedlo je totiž jednou z nejčastějších příčin chronických bolestí zad.

Všechny tyto zkušenosti mě postupně utvrzovaly v tom, že cesta fyzioterapie a chiropraxe je přesně to, čemu se chci věnovat. Ještě během vysoké školy jsem proto zahájila studium veterinární chiropraxe na prestižní IAVC (International Academy of Veterinary Chiropractic) v německém Sittensenu. Tento obor mě fascinoval natolik, že jsem se rozhodla věnovat se mu naplno a upřednostnit tuto specializaci před klasickou terénní veterinární praxí.

Koňských veterinářů pracujících v terénu je málo. Proč se absolventi veteriny do terénu neženou?

To je těžká otázka a těch důvodů je podle mě celá řada. Práce v terénu je velmi náročná, a to jak fyzicky, tak psychicky. Strávila jsem po boku terénních veterinářů hodně času a vím, že to opravdu není pro každého. Člověk nikdy neví, co se kde přihodí nebo kde ho budou zrovna naléhavě potřebovat, což se velmi složitě kloubí s osobním a rodinným životem. Dalším faktorem je i to, že koně jsou velká a silná zvířata, zatímco mezi absolventy veteriny dnes převažují ženy. Navíc, v terénu musíte neustále improvizovat, protože podmínky ve stáji mají k ideálu sterilní ordinace často velmi daleko. Je to zkrátka mnoho malých střípků, které se ve finále seskládají tak, že si hodně lidí po škole řekne, že tohle pro ně není ta pravá cesta.

Na druhou stranu znám řadu veterinářů, které práce v terénu opravdu naplňuje. Možnost skutečně pomoci zvířeti i jeho majiteli a vidět, jak se kůň postupně zlepšuje, je pro nás tou největší odměnou. Já osobně mám terénní práci moc ráda – baví mě ta pestrost, kdy každý den navštěvuji jiné stáje, poznávám nové lidi i jejich koně a společně hledáme cesty, jak jim ulevit. Ačkoli se v tuto chvíli specializuji především na chiropraxi, fyzioterapii a pasování sedel, mým cílem je praxi postupně rozšiřovat a nabídnout klientům ještě komplexnější veterinární péči, zaměřenou především na ortopedii a pohybový aparát koní.

Jaké máte další plány, co se vzdělávání týče? 

Mým cílem je neustále se posouvat, protože ve veterinární medicíně studium v podstatě nikdy nekončí. Hned po škole jsem odjela na několik měsíců do Německa na prestižní ortopedickou kliniku, která se zaměřuje na celostní pohled na pohybový aparát – od zdraví zad přes fyzioterapii a chiropraxi až po správné podkování a moderní diagnostické metody. Tato zkušenost pro mě byla klíčová, protože mě naučila vnímat koně jako jeden propojený systém. Na jaře chystám na další několikaměsíční stáž, tentokrát na světoznámou kliniku v Lüsche.

Kromě zahraničních stáží se snažím využít každou volnou chvíli k rozšiřování obzorů, ať už sledováním aktuálních odborných článků, nebo účastí na seminářích. Velkým tématem je pro mě v poslední době také přesah do lidské fyzioterapie. Pokud chceme koni skutečně dlouhodobě pomoci, musíme se dívat i na to, kdo na něm sedí a jak, a jakým způsobem to koně ovlivňuje.

Zaměřujete se jen na koně nebo ošetřujete i jiná zvířata?

Kromě koní se věnuji také chiropraxi psů. Mám mezinárodní certifikaci pro veterinární chiropraxi pro koně i psy. I když v mé praxi v tuto chvíli počtem pacientů převažují koně, péče o psy mě také moc baví. U psů se nejčastěji setkávám se dvěma skupinami pacientů. První jsou psí sportovci, kde je chiropraxe skvělou prevencí zranění a cestou k udržení maximálního výkonu. Druhou skupinou jsou psí senioři nebo pacienti po operacích. U nich vidím obrovské pokroky v kvalitě života – často stačí uvolnit kompenzační mechanismy, kterými si pes ulevuje od bolesti, a zvíře najednou pookřeje, začne se lépe hýbat a má opět radost ze života.