Koně. Krásní, ušlechtilí, silní…ale chytří? V tom se lidé často neshodnou. Pro jedny jsou to jen zvířata vykonávající příkazy. Pro druhé oduševnělé bytosti s nesmírnou inteligencí. A pravda?
Jak už to tak bývá, pravda nejspíš leží někde uprostřed. Koňská inteligence má mnoho podob – a některé vás dost možná překvapí.
Koňská inteligence v praxi
Ještě dnes se setkáme s názory, že kůň „prostě musí poslouchat“ a že přemýšlení má nechat raději na člověku. Na druhé straně barikády stojí ti, kteří věří, že kůň „ví všechno sám“ a člověk by do jeho rozhodnutí neměl zasahovat. Jenže nic není černobílé.
Obecně lze definovat inteligenci jako schopnost učit se, chápat souvislosti, řešit problémy a přizpůsobovat se novým situacím. A podle těchto kritérií se posuzuje také inteligence koní. Sleduje se například, jak rychle se naučí nové povely, jak si poradí s překážkou nebo jak spolupracují s lidmi. Kromě praktických testů chování se zohledňuje i emoční inteligence, tedy schopnost vnímat a reagovat na nálady člověka.
Koně jsou učenliví, citliví a vnímaví partneři – pokud jim dáme příležitost ukázat, co umí. Dobrým příkladem je práce s tzv. problémovými koňmi. Například kůň, který odmítá jít do přívěsu, není „hloupý“ nebo „tvrdohlavý“. Možná si jen pamatuje děsivou zkušenost – a pokud mu dáme čas a možnost pochopit, že to může být i jiné, strach z nastupování do přívěsu zmizí. Podobně někteří koně dokážou vymyslet řešení situací, které je člověk neučil – třeba když kůň sám otevře západku ohrady, aby se dostal za stádem. Nejde o náhodu, ale o schopnost pozorovat, kombinovat a jednat – tedy myslet.
Paměť jako slon
Koně mají výbornou paměť – to je skutečně pravda. Pamatují si místa, lidi, pachy i události. Znáte to, v místě, kde se jednou kůň polekal, bude chodit opatrně dlouho a dlouho. Nebo svého „oblíbeného“ člověka poznají i po dlouhé době – podle hlasu, pachu, výrazu tváře nebo chůze. Vědecké studie potvrdily, že koně rozlišují lidské výrazy emocí a ty si pamatují. Proč ale jejich paměť funguje tak dobře? Je to dáno jejich vývojem – jako kořistní zvířata se museli naučit rychle reagovat na změny v prostředí, pamatovat si, kde číhá nebezpečí, a zároveň znát bezpečné trasy k pastvě a napajedlu. Jsou to vynikající pozorovatelé, kteří si všimnou i jemné změny v postoji nebo mimice. A tyto detaily si pak dokážou dlouhodobě uložit do paměti. Kůň si tak může pamatovat, že se před rokem na určitém místě splašil kvůli větru ve větvích – a i když se nic neděje, bude tam nervózní. Paměť je pro ně klíčová nejen k přežití, ale i k porozumění světu kolem.
Učí se rychle
Koně se učí skrze asociace – spojují si věci dohromady. Například lehké stisknutí holeně s krokem vpřed, dotek biče s pohybem do strany, odměnu s dobře provedeným úkolem. Toto učení funguje jak v pozitivní, tak negativní podobě. Pokud je něco příjemné, např. pohlazení nebo pamlsek, bude chtít kůň chování zopakovat. Pokud je výsledek nepříjemný, např. ostrý tón nebo tlak, může se rozhodnout chování ukončit nebo se mu vyhýbat. Učení lze posilovat opakováním, ale důležitější než počet opakování je načasování a smysluplnost. Když kůň pochopí, proč něco dělá, učí se výrazně rychleji. Mezi moderní metody patří například klikr trénink, kde zvuk klikru označuje správné chování a následuje odměna. Dále target trénink, při které se kůň učí dotýkat se určitého předmětu tzv. targetu (např. tyčky s kuličkou na konci) nosem. Funguje to tak, že pokaždé, když se kůň dotkne targetu, dostane odměnu. Tím si spojí dotyk targetu s příjemným zážitkem a začne tuto činnost opakovat. Postupně lze target využít k navádění koně – třeba při učení nových pohybů, manipulaci bez tlaku, či při práci s plašivými podněty. Je to šetrná a hravá metoda, která posiluje důvěru a komunikaci mezi člověkem a koněm.
A co je nejdůležitější – koně se učí i ze svých chyb. Pokud jim dáváme zpětnou vazbu, které rozumějí, z chyby se ponaučí.
Emoce a empatie
Stáli jste někdy s koněm v klidu a tichu a cítili, jak se váš dech synchronizuje? Koně jsou vysoce sociální zvířata, která se orientují podle emocí druhých – ať už koní, nebo lidí. Umí rozpoznat náladu člověka a reagovat na ni. Věda potvrzuje, že si koně pamatují obličeje lidí a že rozlišují emoce, které obličeje zrcadlily. Kůň si například zapamatuje člověka, který se na něj mračil, a příště k němu může přistupovat s nedůvěrou nebo se mu vyhnout. Tato schopnost je využívána v hipoterapii, kde kůň není jen fyzickým prostředkem stimulace pohybového aparátu, ale i emocionálním partnerem. Terapie s koňmi pomáhá dětem s poruchami autistického spektra, lidem s traumaty, depresí, úzkostmi i s poruchami chování. Práce s koněm vyžaduje přítomnost, klid a cit – a právě tím se člověk učí sám sebe regulovat. Kůň nereaguje na to, co si myslíme, ale na to, co vyzařujeme. Díky tomu se v terapeutickém prostředí stává zrcadlem emocí a reakcí klienta. Mnoho lidí zažívá díky koním první opravdu upřímný kontakt sama se sebou – bez přetvářky a póz danými společenskými požadavky. A to může být léčivé samo o sobě.
Rozhodování?
Možná si myslíte, že když kůň neposlechne příkaz, je to vzdor. Ale co když je to rozhodnutí? Rozhodnutí založené na jeho vnímání světa a jeho potřebách. Koně mají díky své dobré paměti, pozorovacím schopnostem a jiné citlivosti sluchu, zraku a dalších smyslů bezesporu rozdílné podklady k rozhodování než my lidé. A také jiné cíle.
Koně nejsou jen „vykonavatelé příkazů“. Umí si vybírat. Čím více je kůň zvyklý být vnímán jako partner, tím aktivněji se zapojuje do rozhodování. Když má kůň možnost vybrat si mezi různými možnostmi – například zda zůstat v boxu nebo jít do výběhu – získává pocit kontroly nad svým životem. A právě tento pocit je klíčový pro důvěru. Existují výzkumy, kde koně dostali možnost signalizovat, zda chtějí deku podle počasí. Jiný projekt ukázal, že koně, kteří si sami mohou zvolit přestávku během tréninku, se učí rychleji, s menší mírou stresu a jsou motivovanější. V tréninku může výběr znamenat i jednoduchou věc – třeba, že kůň smí zastavit a rozmyslet si, co se po něm chce.
Umožnit koni volbu neznamená ztratit vedení. Naopak – znamená to uznat ho jako rovnocenného partnera. A to je možná největší známka inteligence – nejen jeho, ale i naší.
Foto: archiv společnosti Equiservis, spol. s r.o.
