O podrobné životní dráze finského maršála Gustava Mannerheima (1867 – 1951) – klíčové postavy finské historie – není v českém prostředí příliš informací. Jeho osoba je spojována spíše s druhou polovinou jeho života, kdy se stal v roce 1931 předsedou Rady národní obrany Finska, významně se zasloužil o vybudování tzv. Mannerheimovy linie opevnění, která měla čelit agresi ze strany Sovětského svazu. A poté s obdobím, kdy již v pokročilém věku vykonával funkci 6. prezidenta Finska (1944 -1946). Nicméně Gustav Mannerheim je všeobecné považován za zakladatele finských ozbrojených sil, za nejvýznamnějšího ochránce samostatnosti Finska a za jednoho z největších Finů všech dob.
Mannerheim měl již od mladých let silnou lásku ke koním, která se později zákonitě odrážela i v jeho pracovní kariéře. Ta se ještě umocnila, když po absolvování základního vzdělání navštěvoval v letech 1887-1889 jízdní akademii cara Mikuláše v Petrohradě. Po praxi u dragounského pluku byl v r. 1891 převelen k pluku „Chevalier Quard“ v Petrohradu a jmenován zde do zvláštních funkcí ve dvorních stájích. Gustav Mannerheim v r. 1901- již jako kapitán kavalérie – nakupoval elitní koně pro carskou armádu a cestoval za tímto účelem po celé Evropě. Na venkově se staral s velkým entuziazmem i o chovnou stanici koní. Proslavil se v řadě soutěží v jízdě na koni i jako ředitel výuky této discipliny v jízdních plucích gardy. Mannehheim sloužil v Císařské rytířské gardě do r. 1904, rok předtím byl v jejím rámci pověřen vedením vzorové eskadrony. V r.1904 se dobrovolně přihlásil do aktivní služby v ruské armádě v rámci rusko-japonské války.
Nás ale bude zajímat 39-letý Gustav Mannerheim, kdy se na něj – pro jeho mimořádné jezdecké dovednosti a jeho zkušenosti z Dálného východu – v roce 1906 obrátil šéf vojenského generálního štábu carské armády s mimořádně politicky citlivým úkolem. V té době reformovala Čína svou armádu a vojenskou strategii a stávala se pro ruskou říši stále více nebezpečnou. Vedení carské armády však zcela postrádalo informace o tom, jak je tato reforma přijímána zejména muslimským obyvatelstvem či obyvateli západních provincií. Podpora ruských zájmů v příhraničních oblastech by se pravděpodobně odehrávala v Turkestánu s jeho náročným horským terénem a pouštními regiony. Informace o kvalitě cest a průsmyků v této oblasti, klíčové pro eventuální pohyb ruské pěchoty, dělostřelectva a kavalérie, byly však mizivé. Navíc o určitou část západní Číny, zejména o provincii Sin-tiang a Kan-su, soupeřilo již dlouhodobě Rusko s Británií. Britové viděli v ruském postupu, který považoval území středoasijských chanátů za sféru svého vlivu, rostoucí možnou hrozbu pro Indii. Ze všech výše uvedených důvodů měla mise G. Mannerheima zůstat přísně tajná. Pro jeho krytí bylo proto rozhodnuto, že se stane jako etnografický sběratel členem francouzské expedice do těchto oblastí Asie, vedené známým archeologem a sinologem, Paulem Peliotem ze Sorbonny.
Mannerheim se k některým členům expedice připojil v Samarkandu a k Peliotovi ve městě Oš, kam z Moskvy dorazil vlakem a lodí. Odtud směřovala tato velká skupina již na hřbetech koní na hranice mezi Ruskem a Čínou, která rozdělovala Turkestán (nyní Uzbekistán) de facto v půli. Ve Východním Turkestánu pod čínskou administrativou se Mannerheim věnoval nejen zkoumání a mapování cest a průsmyků ale i mentalitou místního obyvatelstva. Do této oblasti vstoupila skupina Taldyk passem (3.615 m) v pohoří Alaj. Poté pokračovala starobylou Hedvábnou stezkou do Číny, jejíž trasa byla známá již z cesty Marca Pola ke Kublaj-chánovi. Když dorazili do města Kašgar v oblasti Sin-tiang, odpojil se Mannerheim od francouzské skupiny. Potřeboval více času na prozkoumání okolí tohoto starobylého města s majestátní mešitou Id Kah, které bylo považováno za centrum boje Ujgurů za nezávislost svého regionu na Číně. Zajímalo ho též zda se již snížil obecně převládající protiruský sentiment místního obyvatelstva. Poté cestoval nadále již mimo expedici, pouze s kozáckým průvodcem, čínským tlumočníkem a ujgurským kuchařem.
Po opuštění Kašgaru směřoval Mannerheim po jižní větvi Hedvábné stezky, která směřovala k Britské Indii a obcházela z jihu poušť Taklamakan. Toto území mělo klíčový význam pro eventuální ruskou přípravu na možný konflikt s Británií. Zastavil se v Jarkendu, ležící v oaze napájené řekou stejného jména, kde studoval vedle kvality cest i pestré složení obyvatel. Z Jarkendu projel Mannerheim na svém koni liduprázdnou pouštní oblastí do města Chotan (Khotan). Z tohoto místa byl ve starověku kontrolován obchod s velbloudy a zeleným nefritem, později bylo město vystaveno vlně islamizace a dalším vlivům.
Z Chotanu obrátil Mannerheim svého koně zpět do Kašgaru, aby poté pokračoval po severní větvi Hedvábné stezky. Ta ho vedla po okraji rozsáhlé pouště Taklamakan až do provincie Ili. Tato oblast byla před 30 lety okupována Ruskem. Právě zde měl Mannerheim obzvlášť pečlivě prozkoumat cesty, které by mohly být využity při eventuálních nových ruských operacích na tomto čínském území ze severu. Šlo o velmi náročný úsek cesty, který vedl do pohoří Ťan-Šan – do šestého nejvyššího pohoří na světě s nejvyšším bodem 7.439 m n.m. Velký vojenský význam byl přikládán zejména terénu v regionu Aksu v okolí stejnojmenné oazy.
Při další cestě projel Mannerheim vysokohorský průsmyk Muzart pass ve výšce 3.582 m n.m. Obtížnost cesty, kdy musel se svým koněm překonávat ledovec, zde dosáhla svého vrcholu. Regiony Ili a Kuldji současně představovaly nejsevernější bod jeho namáhavé poutě. Navíc o tuto oblast projevovalo mimořádně intenzivní zájem jak ruské, tak čínské vojenské velení. Mannerheim proto obzvlášť pečlivě mapoval nejen tamní terén a sílu řek a potoků, ale pokusil se zformulovat i svou hypotézu k otázce, zda by v případě vypuknutí války ne-čínské obyvatelstvo spolupracovalo s Ruskem. Vše doplnil odhadem vhodnosti tohoto území pro pohyb jednotlivých složek ruských ozbrojených sil.
Další úsek Mannerheimova putování, spojený s mimořádně drsným klimatem i málo schůdnými cestami, ho zavedl do města Urumqi (Urumči). Město bylo sice historicky nezajímavé, představovalo však důležité centrum, odkud se řídila a kontrolovala síť hlavních cest. Pokud by se ruské armádě podařilo toto místo obsadit, mělo by to rozhodující význam na tomto úseku fronty. Ve svém hlášení generálnímu ruskému štábu Mannerheim nastínil i svou představu takové operace a doporučil nejvhodnější roční období pro její realizaci. Z Urumqui vedl Mannerheim svého koně do Turfanu, významného místa na pokraji pouště Gobi. A poté mu trvalo několik týdnů než zdolal vlastní rozlehlou poušť Gobi a dostal se k Velké čínské zdi v blízkosti jednoho menšího opevněného sídla.
Po téměř roce a půl putování po drsných horských stezkách Turkestánu v sedle koně měl Mannerheim před sebou ještě 2500 mil dlouhou cestu do Pekingu. Projížděl však již kultivovanou, často jen mírně zvlněnou krajinou. Delší dobu pobyl v Lan-čou na břehu Žluté řeky. Toto město představovalo klíčový dopravní uzel spojující oblasti dále na západ po železnici s východní polovinou země. Ruské velení předpokládalo, že právě toto město by sloužilo jako základna pro ruskou ofenzivu ve vnitřní Číně. Město Lan-čou – díky svému vlivnému místodržícímu- představovalo současně centrum čínské reformní politiky v Kan-su a Sin-ťiangu.
Mannerheim v sedle svého koně pokračoval poté východním směrem. Zastavil se v klášterním městě tibetského buddhismu Labrang. Jeho poklidnou prohlídku buddhistických svatyň však nečekaně narušila demonstrace fanatických věřících. Poté pokračoval do Sianfu (provincie Šen-si), kde se poprvé střetnul s projevy čínské reformy, které měly větší reálný význam. Zájem o tuto problematiku v Mannerheimovi vzrůstal čím více se blížil k Pekingu.
K návštěvě jednoho z osmi starověkých hlavních měst Číny – Kaifeng Fu – využil Mannerheim výjimečně vlakové spojení. Na místě ho zajímalo mimo jiné i pestré složení obyvatelstva. Toto město bylo domovem nejstarší dosud existující židovské komunity na území Číny. Vedle ní zde byla též poměrně významná muslimská enkláva. Na té bylo pozoruhodné, že vedle běžných mešit zde fungovaly i samostatné „mešity žen“.
Poté pokračoval do města Tchaj-juan, kam mu jeho kozácký průvodce přivezl opět jeho koně. Mannerheim se vrátil do sedla svého věrného koně Filipa k poslední jízdě na území Číny. Krátce se zastavil na posvátné buddhistické hoře Wutai v provincii Šan-si. Zde v té době pobýval v exilu 13-tý tibetský dalajláma poté, co Britové obsadili Tibet. Ten dychtivě přijal emisara ruské říše v očekávání nějakého vzkazu. Byl proto evidentně zklamán, že mu Mannerheim nepřivezl žádný jemu osobně určený list, protože ve svých politických úvahách počítal s ruskou podporou. Nicméně se stal Mannerheim teprve třetím Evropanem, kterému byla u 13-tého dalaljámy udělena audience.
Cestou podél Velké čínské zdi se Mannerheim hlouběji zajímal o kmen, známý jako Jugurové, o němž dosud chyběly i ty nejzákladnější informace. Cesta Gustava Mannerheima v sedle koně skončila 20. července 1908 v Kalganu, nedaleko od Pekingu. Po krátké návštěvě Japonska se Mannerheim vrátil přes Vladivostok po Transsibiřské magistrále zpět do Petrohradu.
Brzy po jeho návratu se ukázalo, že dlouhá cesta v sedle koně si vybrala určitou daň na jeho zdraví. Dlouho poté trpěl značnými bolestmi v křížové oblasti páteře (lumbago). Nejprve to vypadalo, že proto nebude schopen pokračovat v aktivní vojenské službě, ale později se jeho zdraví stabilizovalo. Po svém návratu byl Mannerheim přijat k audienci u cara Mikuláše II., který se velmi živě zajímal o výsledky jeho dlouhé cesty. Jejich hovor se protáhl na více než hodinu a dvacet minut – na mnohem delší čas než byl Mannerheimovi původně přidělen. Mannerheim ovšem v té době netušil, že mluví s posledním carem z dynastie Romanovců, která vládla Rusku skoro tři sta let.
Téměř dvouletou cestu Gustava Mannerheima napříč Asií lze bezpochyby považovat za obdivuhodný sportovní výkon: Na hřbetu svého koně ujel více než 14.000 kilometrů a to často málo schůdnými a mimořádně náročnými terény. Tato asijská cesta mu současně umožnila vzdálit se alespoň na nějakou dobu z reakčního Ruska a jeho vnitřních problémů. To vedle fyzického sportovního výkonu mělo pozitivní vliv i na jeho psychické zdraví.
Mannerheim plně naplnil i obsah své vojenské mise: generálnímu štábu carské armády zaslal mnoho důležitých a kvalitních reportů, doplněných často o pozoruhodné vojensko-strategické analýzy a návrhy optimálních vojenských postupů. Jeho postřehy o etnickém složení obyvatelstva ve vojensky klíčových oblastech a jeho protiruském či proruském sentimentu současně významně obohatily i výzkumy sociologického charakteru.
Nezanedbatelný byl i kulturní rozměr Mannerheimovy cesty, který navazoval na tradici jeho rodiny a její nemalé úspěchy v archeologických výzkumech. Mannerheim přivezl z této asijské cesty mnoho etnografického materiálu z dosud téměř neprozkoumaných oblastí a obohatil fond Finského národního muzea o mnoho vzácných etnografických předmětů. Již před cestou kontaktoval Ugrofinskou společnost, od níž obdržel mnoho cenných rad právě pro vedení etnografického výzkumu.
Volně zpracováno podle: Stig Jagerskiold: Mannerheim – Marshal of Finland, University of Minnesota Press, Minneapolis. 1986
Text: Dr. Eva Tošovská, foto: Abodestock.com