NEJDE O TO KONĚ PŘESVĚDČIT. JDE O TO, ABY NÁM ROZUMĚL

V rozhovoru s Věrou Michálkovou se zaměřujeme na přirozenou komunikaci, řeč těla a učení člověka „slyšet a vidět“ individuální potřeby koně. Povídali jsme si proto nejen o nakládání do přepravníku, ale také o tom, jak se buduje důvěra a kde hledat příčiny problémového chování. Protože dobrý vztah s koněm začíná ve chvíli, kdy se člověk naučí svého koně skutečně vnímat.

Věro, na svém webu píšete, že chcete lidi učit „slyšet a vidět individuální potřeby svých koní“. Co bychom měli na koni skutečně sledovat, abychom poznali, co nám právě říká?

Myslím, že úplně první krok je uvědomit si, že každý kůň je jiný. Každý má svou povahu, své zkušenosti i svůj vlastní příběh. Koně s námi komunikují neustále. Někdy jsou to jen drobnosti – začnou tuhnout, přestanou pravidelně a klidně dýchat, odvrací hlavu, přenáší váhu nebo se snaží odejít. To všechno jsou signály, které nám něco říkají. Když se je naučíme vnímat, často dokážeme předejít mnohem větším problémům. Když ale tyhle jemné signály dlouhodobě přehlížíme, kůň musí začít „křičet“. Začne se vytrhávat z vodítka, stavět se na zadní nebo třeba vyhazovat. Často pak dostane nálepku problémový kůň. Jenže on nezačal křičet bez důvodu. Začal křičet proto, že když šeptal, nikdo ho neslyšel. Proto se dnes nesnažím přemýšlet nad tím, co kůň udělal, ale hlavně proč to udělal. A myslím si, že právě tady začíná opravdové porozumění. Nestačí, aby kůň rozuměl nám. Stejně důležité je, abychom se naučili rozumět i my jemu. Na individuálních lekcích bývají lidé často překvapení, že většinou „neopravuji“ koně, ale spíš člověka. Jakmile začne člověk s koněm komunikovat srozumitelněji, začne se rychle měnit i chování samotného koně. Najednou už nepřemýšlí nad tím, jak ze situace utéct, ale jak člověku vyhovět.

Kde podle vás nejčastěji vzniká nedorozumění mezi člověkem a koněm?

Podle mě vzniká spousta nedorozumění, protože máme někdy tendenci chtít po koni víc, než je v danou chvíli schopný zvládnout. Často máme pocit, že „tohle už by přece měl umět“, a tak po něm chceme příliš mnoho a příliš brzy. Jenže si občas neuvědomujeme, že kůň se všechno musí nejdřív naučit. Občas mi někdo řekne: „Vždyť už má čtyři roky, to už by přece měl umět.“ A já na to odpovídám: „Možná by mohl. Ale nejdřív by ho to musel někdo naučit.“ Na druhé straně občas vídám i opačný problém. Když kůň něco nechce, necháme ho být, protože jsme slyšeli, že bychom ho do ničeho neměli nutit. Jenže ani to podle mě není cesta. Pokud jen ustoupíme, aniž bychom pochopili příčinu, můžeme nechtěně posílit chování, které jsme vůbec posílit nechtěli.

Já se proto vždycky snažím v takovém případě především přemýšlet nad tím, proč nechce. A hlavně co můžu udělat jinak, aby chtěl. Velkou roli podle mě hraje i to, že hledáme univerzální návody. Když něco nefunguje hned, zkoušíme další a další metody. Jenže často u nich nevydržíme dostatečně dlouho, nebo použijeme řešení, které sice funguje někomu jinému, ale není vhodné právě pro našeho koně. A někdy jen napodobujeme něco, co jsme viděli na internetu, aniž bychom rozuměli souvislostem.

Mluvíte o vztahu založeném na vzájemném respektu a porozumění. Jak ale vypadá respekt v praxi? Kde podle vás končí respektování koně a začíná situace, kdy člověk chrání bezpečnost svou i koně?

Velká většina koní, se kterou se setkávám, ať už na individuálních lekcích nebo dojedou ke mně do výcviku, má problém především s respektem k osobnímu prostoru člověka a stejně tak má spousta lidí problém respektovat osobní prostor koně. Pro mě je vzájemný respekt základem komunikace. Stejně jako chci, aby kůň respektoval můj osobní prostor, považuji za stejně důležité respektovat i ten jeho.

To v praxi vypadá tak, že nedovolím žádnému koni, aby po mně šlapal. A zároveň, když mi kůň dává najevo, že je mu moje blízkost nepříjemná, nesnažím se tu hranici hned prolomit. Nejdřív hledám takovou vzdálenost, ve které se cítíme dobře oba. Teprve když mezi námi vznikne nějaká vzájemná důvěra, může se tahle hranice postupně měnit. Ve svém online kurzu používám přirovnání k ochranné bublině. Každý z nás má kolem sebe svůj prostor, ve kterém se cítí bezpečně. V blízkosti některých koní je ta bublina malá, u jiných mnohem větší. Stejně jako očekávám, že bude kůň respektovat tu moji, snažím se vnímat i tu jeho.

Často se na mě lidé obracejí až ve chvíli, kdy se dostanou do krizové situace a hledají způsob, jak z ní ven. Jenže pokud s koněm nemáme zvládnuté základy a nemáme mezi sebou nastavený srozumitelný systém komunikace, řeší se takové situace jen velmi těžko.  Kůň se učí při každém kontaktu s člověkem. A pokud koni nevědomky říkáme něco jiného než opravdu chceme, tak doma v klidu si s tím kůň ještě nějak poradí. Ale ve chvíli, kdy přijde stres, nejistota nebo strach, tak se na nás nebude chtít spolehnout. I právě proto jsem téměř rok pracovala na svém online kurzu. Protože spousta problémů se dá řešit mnohem dřív, než se do krizové situace vůbec dostaneme – ta už nám potom jenom prověří, jak moc pevné základy máme postavené.

Nakládání do přepravníku je pro nejednoho jezdce a majitele noční můrou. Když k vám přijede kůň, který do vozíku odmítá nastoupit, co je první věc, kterou si potřebujete zjistit?

Když ke mně přijede kůň, u kterého vím, že má problém s nastupováním do přepravníku, tak přepravník i přesto vůbec neřeším. Pracuji s ním na tom, aby rozuměl základním pomůckám. Chci, aby uměl ustoupit všemi směry, zastavit, couvnout nebo se rozejít bez přetahování a přetlačování. Pracujeme na tom, kvůli čemu ke mně opravdu přijel. Protože nikdy to není jen problém s přepravníkem.

Až když máme tyhle základy zvládnuté, jdeme se podívat k přepravníku. A světe div se – velmi často kůň nastoupí téměř bez problémů. A když přece jen zaváhá, není to žádné drama. Vím, že mi rozumí, dokážu ho srozumitelně požádat o krok vpřed, vzad nebo stranou a během chvilky se domluvíme. Koně nikdy nelákám do přepravníku na krmení. Pokud ale chci, aby si to místo spojili s něčím příjemným, nechám ho před odjezdem několikrát v klidu sníst ve vozíku třeba večerní krmení. Přepravník pro ně pak přestane být jen místem, odkud se vždycky odjíždí do neznáma. Samotný odjezd je pak vždycky otázkou několika málo minut.

Jaké chyby lidé při nakládání podle vašich zkušeností dělají nejčastěji? A která z nich může problém ještě výrazně zhoršit?

Úplně nejčastější chybou je podle mě necitlivé tahání za hlavu a pobízení v nesprávný okamžik. Ve chvíli, kdy má kůň tendenci udělat krok dopředu, člověk ho táhne za vodítko. A naopak když se kůň sám rozhodne vycouvat, člověk ho nechá od přepravníku v klidu odejít nebo začne dělat před rampou kolečka. K tomu lidé často vlastní řečí těla koni nevědomky blokují cestu dopředu. Další chybou, kterou vídám, je, že si člověk u přepravníku nehlídá svůj osobní prostor a nechá po sobě koněm šlapat. Anebo trvají jen na jednom směru, a to dopředu. Přitom je důležité, aby byl kůň dobře ovladatelný i na rampě. Uměl na požádání v klidu zastavit, couvnout nebo znovu vykročit vpřed. Právě možnost na chvíli zastavit, udělat pár kroků zpátky nebo se od přepravníku na chvíli vzdálit paradoxně celý proces spíše urychlí, než když je na koně vyvíjený jen neustálý tlak směrem dovnitř. A samozřejmě tou nejzásadnější chybou je, že lidé začnou řešit samotné nakládání až ve chvíli, kdy opravdu potřebují odjet. Kůň přepravník nezná, člověk je ve stresu a problém je na světě. Nejvíc celou situaci podle mě zhoršuje okamžik, kdy člověk přestane vnímat koně a začne tlačit jen na to, aby byl kůň co nejrychleji uvnitř.

Vy při práci s koněm nejdříve učíte základní principy a teprve potom samotné nakládání. Co by měl kůň umět nebo chápat ještě předtím, než po něm vůbec chceme, aby vstoupil do přepravníku?

Tak samozřejmě, jak už jsem zmiňovala, pro samotné nakládání je velkou výhodou, když kůň umí na požádání ustoupit, couvnout nebo se v klidu rozejít dopředu. Co se ale týká samotné přepravy, myslím, že přepravník by neměl být místem, kde kůň poprvé zažije něco těžkého, třeba je poprvé sám bez ostatních koní, poprvé uvázaný nebo se poprvé ocitne v úzkém a uzavřeném prostoru. Pokud chceme problémům předcházet, je ideální, aby tohle všechno pro koně bylo součástí běžného života. Aby uměl odejít od stáda, v klidu stát uvázaný a nebál se vstoupit na různé povrchy nebo do užších prostor.

Když nemáme k dispozici přepravník, tak učím koně přecházet přes desky, gumové podložky nebo jiné nezvyklé povrchy. Učím ho v klidu stát v užším prostoru nebo projít místem, které mu připadá stísněné. Tím vším ho vlastně připravuji na situace, které ho později čekají v přepravníku. A musím říct, že jsme tímhle způsobem s klienty na individuálních lekcích připravili na bezproblémové nakládání spoustu koní, aniž by přepravník během tréninku vůbec viděli.

Co se podle vás odehrává v hlavě koně, který stojí před přepravníkem a odmítá jít dál? Je to vždy strach, nebo může jít i o jiný problém – například o nedostatek zkušeností, nejasnou komunikaci nebo špatnou předchozí zkušenost?

Podle mě je za tím často nějaká nejistota nebo strach. Pak už je jen otázka, z čeho pramení. Bojí se proto, že nemá dostatek zkušeností? Má za sebou špatnou zkušenost? Nebo jen v danou chvíli zaváhal a člověk ho nedokázal správně podpořit nebo mu srozumitelně vysvětlit, co po něm chce? Právě proto už dnes nejezdím na akutní případy, kdy mi někdo zavolá, že nutně potřebuje naložit koně. Neznám jeho minulost, nevím, jak s ním lidé pracují, ani proč se do této situace vůbec dostal.

Dřív jsem to dělala. A koně jsem vždycky naložila. Jenže po poslední zkušenosti jsem si položila otázku: Za jakou cenu?  Šlo o koně, kterého jsem znala, sama jsem ho kdysi učila nastupovat u mě do přepravníku a dlouhodobě cestoval bez problémů. Pak jednou zkusil nenastoupit. Majitelka v tu chvíli zaváhala, kůň zjistil, že to funguje, a během krátké doby se z toho stal docela velký problém.  Nakonec jsme to společně zvládli a kůň dnes opět nastupuje ochotně. Přesto z toho tréninku dodnes nemám dobrý pocit. Uvědomila jsem si, že jsem tenkrát musela použít zbytečně moc tlaku, i když to bylo v tu chvíli adekvátní jeho nevhodnému chování.

Právě tehdy jsem se rozhodla, že už nechci jezdit na podobné akutní zásahy. Nakládání do přepravníku dnes učím pouze své dlouhodobé klienty. Vím, jak s koněm pracují, koně majitelům důvěřují a máme společně vybudované základy komunikace. Takže se do tak nebezpečných situací ani nedostáváme.

Je podle vás možné koně naučit nastupovat tak, aby do přepravníku chodil skutečně ochotně, nikoli jen proto, že se bojí tlaku člověka? Jak takový proces vypadá?

Myslím, že je možné koně naučit nastupovat ochotně. Nemyslím si ale, že to automaticky znamená, že má cestování rád. Pokud kůň svému člověku natolik důvěřuje, bude ochotný jít i do situace, která mu nemusí být úplně příjemná. Můj kůň nastoupí kdykoliv a kdekoliv. Věřím, že kdybych ho požádala, aby nastoupil třeba i do jedoucího přepravníku, udělá to. Naučil by se to jako každý jiný cvik. Přesto si nikdy netroufnu tvrdit, že má cestování rád. Když jsem ho učila nastupovat do přepravníku, snažila jsem se, aby to místo měl spojené s něčím příjemným. Chodili jsme si tam jen odpočinout, masírovala jsem ho tam a první jízdy vypadaly tak, že jsme jen popojeli za vesnici, nechala jsem ho tam se pást a zase jsme se vrátili domů. Snažím se, aby měl kůň s přepravníkem co nejvíce pozitivních zkušeností i mimo samotné cestování.

Zmiňujete nakládání „za člověkem“ i „na vyslání“. V čem se tyto dvě situace liší a proč má smysl učit koně obě?

Oba způsoby mají své místo a každý koně učí něco jiného. Když kůň nastupuje za člověkem, má ve člověku velkou oporu. Na vyslání je to o něco náročnější, ale rozhodně ne nemožné. Kůň musí zvládnout vejít do přepravníku sám, přestože člověk zůstává venku. To vyžaduje větší samostatnost, důvěru v sebe sama i důvěru v člověka. Pro mě má nakládání na vyslání jednu velkou výhodu – jsem úplně samostatná. Koně si naložím sama a nemusím shánět nikoho, kdo mi za nimi zavře zadní přepážku a rampu. Je to maličkost, ale ušetří spoustu času i domlouvání. Stejnou výhodu to přináší i mým klientům. Někteří za mnou chtěli pravidelně jezdit na tréninky, ale museli neustále shánět někoho, kdo jim pomůže koně naložit a zavřít. Přitom řešení bylo mnohem jednodušší – naučili jsme koně nastupovat na vyslání. Díky tomu dnes mohou kdykoliv sami naložit své koně a jet, kam potřebují, aniž by byli závislí na pomoci někoho dalšího.

Představme si majitele, který potřebuje nutně koně naložit, ale kůň odmítá nastoupit. Co byste mu poradila, aby situaci zvládl bezpečně a zároveň z ní neudělal další špatnou zkušenost pro koně?

Takovou situaci většinou tušíme už předem. Víme, že kůň pojede poprvé, dlouho nikam necestoval, není zvyklý být sám nebo – a to je za mě velmi nešťastné řešení – se někdo rozhodne odstavit hříbě tím, že ho poprvé naloží do přepravníku a odveze pryč. Právě v takových chvílích bych se nesnažila ušetřit pár stovek tím, že to „nějak zvládneme sami“ nebo zavoláme známého jen proto, že umí řídit velké auto. Musíme si uvědomit, že přeprava živého zvířete není totéž jako přeprava nákladu. To, jakou si kůň odnese zkušenost ze samotné jízdy, často rozhoduje o tom, jak bude vypadat příští nastupování. Proto v takovém případě vždy doporučuji obrátit se na profesionálního přepravce, který má s podobnými situacemi zkušenosti a řeší je běžně. Nejvíce zkušených certifikovaných přepravců je sdruženo v bezplatné veterinární asistenční aplikaci Zvíře+. Tím výrazně zvýšíme šanci, že se celá situace zvládne bezpečně a že si nevytvoříme problém, který budeme s koněm řešit ještě dlouhou dobu.

Věnujete se také nekonfliktnímu zvládání různých běžných strašáků – plachty, vlajky, deštníku nebo aplikaci repelentu. Jak poznáte hranici mezi tím, že koni pomáháme překonat nejistotu, a tím, že ho už jen nutíme něco vydržet?

Za mě je tou hranicí chvíle, kdy je kůň ještě schopný přemýšlet. Při práci vnímám jeho dech, napětí v těle, přenášení váhy i celkový výraz. Právě tyto signály mi říkají, jestli můžeme pokračovat dál. Pokud napětí roste, kůň přestává vnímat nebo začne hledat cestu pryč, vím, že jsme za jeho hranicí, nebo mu chybí základy, které mu umožňují zastavit se a myslet. V obou případech je na místě vrátit se o krok zpět. Pokud se kůň dostane až do stavu útěku, většinou už jsme se dostali za hranici jeho aktuálních možností. Mnohem důležitější je proto zachytit signály, které útěku předcházejí. Právě tam máme možnost situaci ovlivnit. Mým cílem není vychovat vypnutého nebo rezignovaného koně, který je „hodný“ jen proto, že to vzdal. Chci koně, který opakovaně zažívá, že jeho signály nejsou přehlížené. Díky tomu postupně získává zdravé sebevědomí.

Zároveň si nemyslím, že bychom měli koně před stresem za každou cenu chránit. Stres k životu patří. Důležité je, aby ho nebylo víc, než je kůň v danou chvíli schopný zpracovat, a aby se z něj dokázal vrátit zpátky do klidu. Právě tím se učí psychické odolnosti. Hodně dbám i na to, s jakou emocí kůň z tréninku odchází. Často říkám, že s jakým pocitem dnes odejde z jízdárny, s takovým se zítra vrátí. Proto je někdy mnohem lepší lekci ukončit ve správný okamžik, i když to znamená udělat kompromis, než za každou cenu trvat na svém ve chvíli, kdy už kůň není schopný nové informace zpracovávat. Proto klientům často říkám: Nepokračujte podle plánu. Pokračujte podle koně. Každý kůň potřebuje jiné tempo, a právě on nám svými reakcemi říká, kdy je připravený udělat další krok.