KŮŇ NEZLOBÍ. JEN NÁM SVOU ŘEČÍ CHCE NĚCO ŘÍCT.

V rozhovoru trenérka Andrea Vesecká vysvětluje, proč za mnoha projevy, které lidé označují za neposlušnost nebo neochotu, stojí přetížený nervový systém a chronický stres. Mluví o propojení psychiky a pohybu, o významu ko-regulace mezi člověkem a koněm i o vzniku metody ENMR. Dozvíte se také, proč podle ní zívání nebo žvýkání nemusí znamenat skutečné uvolnění a jak poznat, že je kůň opravdu připravený se učit.

Andy, většina jezdců řeší především chování koně. Vy ale často říkáte, že problém nebývá v chování samotném. Kdy jste si poprvé uvědomila, že skutečná příčina bývá mnohem hlouběji?

Přišlo to a stále přichází postupně, ne v jednom momentu. Pracovala jsem i s koňmi, kteří zvládali požadované, reagovali, jak měli, ale jakmile přišel silnější podnět, většina nacvičeného systému se zhroutila. Začala jsem si všímat, že kůň, který navenek funguje, může být zároveň v chronickém napětí – fyzickém i psychickém. A že se tohle napětí neodstraní tím, že ho naučím víc. Tak jsem se přestala dívat na koně s otázkou „co mám opravit“, ale začala jsem se ptát „co mi kůň říká“.

Stála u zrodu ENMR nějaká konkrétní zkušenost s koněm, který vás přiměl začít přemýšlet jinak, než vás učily běžné výcvikové postupy?

Ano. Byla to má vlastní klisna Centa. Pracovala jsem tehdy metodou, která je běžně používaná – s tlakem. Ale pokaždé, když provedla cvik, který byl požadován, jsem viděla, jak se jí uleví, když odejdu. A to nebyl způsob práce, který jsem hledala. Ani u koní, ani u sebe. Zaměřila jsem se více na svou roli v příběhu a to, co jsem našla, změnilo úplně vše. Inspirovala mě kombinace toho, co jsem viděla u koní, a toho, co jsem znala z medicíny. Měla jsem jazyk pro to, co koně dělají, jen bylo třeba přeložit vše do jejich světa.

Název Equine Neuro-Movement Regulation Method napovídá, že propojujete nervový systém a pohyb. Můžete čtenářům vysvětlit, jak spolu podle vás souvisí psychická pohoda koně a kvalita jeho pohybu?

Svaly, které jsou v permanentním napětí, nikdy zcela nevydechnou. A svaly, které nikdy nevydechnou, nemohou správně absorbovat zátěž ani se plně zapojit do pohybu. Jsou v neustálé tenzi. Psychická pohoda a kvalita pohybu nejsou dvě různé věci – extrémně spolu souvisí. Kůň v chronické tenzi se přetěžuje i při práci, která by pro něho měla být lehká.

Ve světě koní se dnes hodně mluví o emocích, stresu, traumatu nebo regulaci nervového systému. Co je podle vás na těchto diskusích největší přínos a kde naopak vidíte riziko různých zjednodušení?

Přínos je jednoznačně obrovský. Konečně se začínáme dívat na koně jako na bytosti se skutečnými vnitřními stavy, nejen jako na stroje k výkonu. Riziko vidím v tom, že se z toho stávají nálepky. „Traumatizovaný kůň“ nebo „kůň s regulací“ jsou pojmy, které mohou zakrýt konkrétní fyziologický stav stejně dobře, jako ho pojmenovat. Důležité je sledovat, co se skutečně děje v těle, ne to jen nálepkovat.

Řada trenérů pracuje především s biomechanikou, jiní zase kladou důraz na psychiku. Máte pocit, že se tyto dva světy někdy zbytečně oddělují?

Ano a přijde mi to jako velká škoda. Napětí v psychice se vždy projeví v těle a naopak. Kůň, který není psychicky připravený, nemůže správně zapojit záda a uvolnit se do pohybu, bez ohledu na to, jak technicky přesně s ním pracujeme. Já tyto dvě věci oddělovat neumím – a ani nechci.

Jak poznáte, že kůň není připravený se učit, přestože navenek působí klidně a poslušně?

Pozoruji jeho dech, pozornost. Jak rychle se vrátí poté, co ho něco vyvedlo z míry. Jestli jeho uvolnění prochází celým tělem, nebo jen navenek. Kůň, který „funguje“, může být přitom v chronickém útlumu – naučil se přizpůsobit, ne regulovat. A to je zásadní rozdíl.

Mnoho jezdců považuje zívání, žvýkání nebo olizování za důkaz uvolnění. Vy na tyto signály nahlížíte trochu jinak. Co nám podle vás skutečně říkají?

Jsou to signály probíhajícího stresového cyklu, ne jeho dokončení. Kůň, který žvýká nebo zívá, zpracovává napětí – a to je důležitá informace. Ale neznamená to, že je v pohodě. Dokončení cyklu poznáme až podle toho, co přijde potom – jestli se tělo skutečně uvolní, dech se prohloubí a pohyb se změní v kvalitě.

V čem se ENMR nejvíce liší od klasického přístupu k výcviku koní? Kdybyste měla vyjmenovat tři základní principy, na kterých metoda stojí, jaké by to byly?

Za prvé – stresové signály jsou informace, ne problémy k odstranění. Za druhé – skutečné učení začíná až ve chvíli, kdy je kůň schopný to přijmout, ne ve chvíli, kdy po něm něco chceme. Za třetí – ko-regulace není technika, je to stav. Přítomnost člověka buď nervový systém koně uklidňuje, nebo naopak destabilizuje. Není neutrální možnost.

Existují dnes ve světě podobné směry nebo metody, ze kterých jste při vytváření ENMR čerpala? A v čem se od nich vaše cesta odlišuje?

Inspirují mě koně samotní a pak jsem hledala v lidské psychologii a neurovědě jazyk pro to, co mi ukazovali. Ne naopak. Přicházela jsem k věcem, jako polyvagální teorie nebo práce Gábora Matého zpětně – jako potvrzení toho, co jsem pozorovala u koní. Moje cesta šla od koní k teorii, ne od teorie k praxi.

Často mluvíte o ko-regulaci mezi člověkem a koněm. Nakolik podle vás ovlivňuje psychický stav jezdce nebo trenéra nervový systém koně?

Zásadně. Kůň čte stav nervového systému člověka přesněji než jakýkoliv přístroj. Není to metafora – je to fyziologie. Jezdec, který je sám v chronickém napětí, ho přenáší na koně bez ohledu na to, jak technicky správně jede. Proto je práce s člověkem vždy součástí práce s koněm.

Jistě se setkáváte s tím, že problémy, které lidé označují za neposlušnost nebo neochotu, jsou ve skutečnosti projevem přetížení nervového systému?

Velmi často ano. Kůň, který „nechce“, většinou nemůže. Jeho nervový systém je přetížený do té míry, že kapacita pro spolupráci jednoduše není k dispozici. Tohle rozlišení je pro mě klíčové – protože způsob práce s koněm, který nechce a s koněm, který nemůže, musí být úplně jiný.

Jakou největší změnu obvykle pozorujete u koně, který se naučí lépe pracovat se stresem a vracet se po zátěži zpět do rovnováhy?

Reakce mají konec. Kůň se stále může leknout, stále může zareagovat – ale vrátí se. Celým tělem, rychle, bez toho, aby v něm napětí zůstalo uložené dál. To je pro mě nejdůležitější výsledek – ne kůň bez reakcí, ale kůň, jehož reakce mají dokončení.

Může ENMR pomoci i sportovním koním na vyšší výkonnostní úrovni, nebo je metoda určena především pro problematické či mladé koně?

ENMR není záchranná metoda, je to příprava na učení. A to platí pro každého koně. U sportovních koní je přínos možná ještě zřetelnější – kůň, který umí pracovat se svým nervovým systémem podá lepší výkon pod tlakem závodu, drží naučené déle a jeho tělo se nepřetěžuje způsobem, který pak řeší fyzioterapeut či veterinář. Ideální je začít s mladým koněm jako s nepopsaným listem. U koní s historií to trvá déle, protože nejdříve musíte rozbalit staré vzorce. Ale funguje to i tam.

Když přijedete k novému koni, co vás zajímá jako první? Je to jeho pohyb, chování, historie, nebo něco úplně jiného?

Jak dýchá. Jak reaguje na moji přítomnost ještě předtím, než se ho dotknu. Jestli mě sleduje, nebo se odvrací. Pohyb, chování a historie jsou důležité, ale první informaci dostanu vždy od dechu a od toho, co se děje v těle koně ve chvíli, kdy jsem vedle něj.

Kdybyste mohla změnit jednu jedinou věc v tom, jak dnes lidé s koňmi běžně pracují, co by to bylo a proč?

Aby se přestali ptát „jak ho to naučit“ a začali se ptát „zda je připravený se to naučit“. Ta jedna otázka změní mnoho.

Po letech práce s koňmi – co vás oni samotní naučili o stresu, emocích a schopnosti zvládat náročné situace? A je něco, co by si z toho mohli odnést i lidé do vlastního života?

Naučili a stále učí, že stres není problém k odstranění, je to informace. A že dokončení stresového cyklu – projít napětím a vrátit se z něj celým tělem – je něco, co potřebujeme stejně jako oni. My jsme se jen naučili to přeskakovat. Koně ne. Říkáme si, že nemáme čas, že to zvládneme, že to přejde. Koně to nepřeskočí – a možná proto jsou v tomto naši nejlepší učitelé. Největší věc, kterou mi dali? Důvěru v to, že tělo ví. Dřív než hlava. Vždy.