Zdraví vás váš kůň hlasitým řehtáním přes celý výběh nebo tichým zaržáním přímo do vašeho ucha? Některé zvuky jsou sotva slyšitelné jen pár metrů, jiné se nesou přes celý areál a mají jediný úkol – zakřičet: „Kde jsi?“ nebo „Jsem tady!“ Proč jeden kůň hlasitě řehtá při odchodu kamaráda ze stáje, jiný radostně, když pozná v dálce svého člověka a další jen tiše šeptá? A můžeme se naučit rozdíl slyšet stejně dobře, jako poznáme výraz koňské tváře nebo polohu jeho uší?
Nejsou to jen zvuky
Komunikace koní je fascinující svět, ve kterém zvuky tvoří jen velmi malou část celkového spektra projevů. Jakožto stádová zvířata a původně kořist se koně spoléhají především na tichou řeč těla. Když už se ale rozhodnou „promluvit“, zapojují neuvěřitelné anatomické mechanismy. Proč kůň vůbec potřebuje tak silný hlas, když má oči, uši a výborně vyvinutý čich? Především proto, že zvuk funguje i tehdy, když se koně nevidí – třeba když jeden odejde za roh, do jiného výběhu nebo se stádo rozptýlí v terénu. Řehtání tak pomáhá udržovat sociální kontakt, svolávat stádo a podle situace může doprovázet vzrušení, nejistotu, odloučení, očekávání nebo opětovné setkání.
Slovíčkaření
Zatímco v angličtině mají pro různé typy řehtání různá označení, která vyjadřují intenzitu řehtání, čeština se s vymezením slova řehtat moc nezaobírá. V češtině se musíme spokojit s řehtáním či archaičtějším ržáním, které zahrnují silné i slabé zvuky. Slabé řehtání bývá označováno málo rozšířeným slovem mručení. Ržání doplňují ještě dva zvuky, a to pískání a frkání, ale o těch si povíme více až jindy.
Hlasité řehtání je unikát ve zvířecí říši
Nedávné studie přinesly zjištění, že koně jsou jedinými velkými savci na světě, kteří dokážou při svém typickém hlasovém projevu vydávat dva odlišné tóny současně. Tento jev se odborně nazývá bifonace a kůň při něm doslova zpívá a píská v jeden okamžik. Proud vzduchu z plic nejprve rozkmitá hlasivky, čímž vytvoří hluboký bručivý tón o frekvenci kolem dvou set hertzů. V ten samý moment se však svaly v hrtanu pevně stáhnou, vytvoří extrémně úzkou štěrbinu a procházející vzduch v ní zafunguje jako píšťalka. Tento hrtanový hvizd vyprodukuje druhý, pronikavý tón přesahující jeden tisíc hertzů.
Celé řehtání trvá průměrně kolem jedné a půl sekundy, přičemž začíná velmi vysoko a postupně přechází do hlubšího ržání. Koně tento zvuk používají jako kontaktní volání na velkou vzdálenost, když hledají odloučeného kamaráda z pastviny nebo reagují na příchod známého jedince – koně, člověka. Při tomto projevu zpravidla kůň stojí vzpřímeně s vysoko vztyčenou hlavou, krk má napnutý a uši směřují dopředu za zvukem. Huba zůstává široce otevřená a nozdry jsou maximálně roztažené. Fascinující je, že z jediného takového zařehtání dokážou ostatní koně na vzdálenost až dvou kilometrů rozpoznat pohlaví i míru emocionálního vzrušení volajícího jedince.
Řehtání se mění i podle situace. Řehtání při odloučení bývá v průměru delší a výš laděné než řehtání při pozitivních sociálních situacích, například při opětovném setkání. Neznamená to ovšem, že každé hlasité nebo dlouhé řehtání je projevem stresu. Stejný typ zvuku může mít různý význam podle kontextu, což je při jeho interpretaci zásadní.
Když si jen „šeptá pod fousy“
Zatímco hlasité řehtání burácí do dálky, tiché řehtání nebo mručení je symbolem bezpečí a hluboké náklonnosti. Tento zvuk má zcela odlišný mechanismus vzniku, protože při něm úplně chybí vysokofrekvenční hrtanový hvizd. Kůň při mručení drží hubu pevně zavřenou a proudící vzduch rozechvívá pouze tkáně hluboko v krku. Výsledný projev je nízkofrekvenční, pulzující a rezonuje převážně skrze nosní dutinu a nozdry. Zvuk se skládá z krátkých, rytmicky se opakujících pulzů, které dohromady trvají přibližně jednu až tři sekundy.
Koně tento intimní šepot používají jako přátelský pozdrav na velmi krátkou vzdálenost. Typicky klisna, která jím tiše chlácholí své hříbě, pozdrav při kontaktu mezi dvěma koňskými přáteli nebo kůň důvěrně vítající svého člověka. Tělesné projevy jsou v tomto případě symbolem naprostého uvolnění. Kůň má hlavu skloněnou dolů, krk je uvolněný v přirozené linii a hlava je směrovaná směrem k objektu jeho zájmu. Pozorovatel může jasně vidět, jak se kůže kolem nozder jemně chvěje a pulzuje v rytmu vycházejícího zvuku. Podle sociobiologů se tento zvuk vyvinul jako prosba o přiblížení, kterou koně v divočině záměrně tlumili, aby na sebe a svá mláďata neupozornili predátory.
Foto: archiv společnosti Equiservis spol. s r. o.