BOLEST ZAD NENÍ NORMÁLNÍ SOUČÁST JEŽDĚNÍ

Rozhovor s fyzioterapeutkou a jezdkyní Annou Bezděkovou osvětluje, proč bolest zad rozhodně není běžnou součástí ježdění a jak se naše každodenní návyky promítají do sedu i spolupráce s koněm. V rozhovoru odhaluje, proč jsou pro jezdce klíčové správné dýchání, funkční střed těla a dostatek pohybu mimo sedlo. Dozvíte se, jak poznat první varovné signály přetížení, kdy vyhledat fyzioterapeuta a proč může být „křivý“ jezdec příčinou problémů svého koně.

Aničko, jezdíte na koni. Řekněte mi, do jaké míry vaše jezdecké zkušenosti ovlivňují způsob, jakým ošetřujete ve své fyzio praxi jezdce? Pomáhá vám vlastní zkušenost lépe chápat jejich problémy?

Díky tomu, že znám mechaniku pohybu ze sedla, je pro mě pak snazší se vcítit do popisu problému jezdce v roli fyzioterapeuta. Sama jsem si zažila, jak kůň reaguje na jezdcova zablokovaná záda nebo jiné omezení v těle. Díky tomu vnímám spojitosti, co se s tělem děje při nacválání, změně chodu nebo při konkrétních pohybech v sedle, jaké svaly v tu chvíli aktivuje, jaká je mechanika pohybu, a to mi umožní lepší vedení cílené terapie.

S jakými obtížemi za vámi jezdci nejčastěji přicházejí?

Nemám přesně vedenou statistiku, ale řekla bych, že nejčastější problematickou oblastí jsou bedra a kříž. Druhou oblastí je krční páteř – šíje – ramena. U většiny jezdců vnímám hlavní problém v tom, že se přes den nedostatečně hýbou – např. sedavé zaměstnání, nebo jednostranné zatížení během většiny dne. A pak sednou na koně a chtějí v sedle velký výkon. Nepřipravené a nekompenzované tělo pak v sedle začne po chvíli naříkat – protestuje diskomfortem, omezením pohybu nebo rovnou bolestí. Pokud tyto signály jezdec dál přehlíží, může začít protestovat v různých podobách kůň, a toho už si všimne. Ne vždy si to však spojí se svým tělem.

Jak náročná je vlastně jízda na koni pro páteř? Neznalý pozorovatel má dojem, že jezdec „jen sedí“.

Tak to úplně není. Během jízdy se zapojuje celé tělo. Není to o křečovitém držení ani o pasivním sezení. Tělo musí neustále vyvažovat pohyb koně, aby jezdec nespadl a zároveň šel v souladu s pohybem koně. Pohybový aparát by tak měl být v ideálním případě koordinován do harmonie mezi napětím a flexibilitou.

Páteři prospívá, že jde o flexibilní rytmický pohyb, při kterém se neustále vyvažujeme, vracíme ke svému těžišti a zapojujeme střed těla – aktivujeme tím hluboký stabilizační systém páteře, tedy core těla, kam spadá i aktivita pánevního dna a dýchání. Pocitově nás to vede k narovnání se v celém trupu.

Právě to, co páteř naopak nesnáší, je dlouhé sezení, i kdyby se jednalo o metodicky správnou pozici sedu. Osm hodin v ideálním sedu v kanceláři tělu neprospěje.

Co všechno ježdění ovlivňuje?

Ježdění ovlivňuje celé tělo od pohybového aparátu přes další soustavy až po nervový systém stejně jako každý sport nebo fyzická aktivita. Nicméně když se na ježdění koukneme nejen jako na pohyb, ovlivňuje například i dech.  Hodně jezdců má stažený hrudník a krční páteř právě proto, že během jízdy mají oslabený střed těla, narušený dechový stereotyp, sníženou kondici nebo se natolik soustředí až zapomínají dýchat. A to se potom propisuje i do držení těla.

Takže učíte jezdce i dýchat?

Dá se to tak říct. Ve fyzioterapii pracujeme s dechem hodně, protože dech je jeden z nejdůležitějších principů, jak vlastní tělo propojit, aktivovat, posilovat, harmonizovat, relaxovat a vnímat.

Zmínila jste střed těla. Jak důležitý je pro ježdění?

Řekla bych, že je úplně zásadní. Pokud je střed těla, tedy core, zpevněný a funkční, můžeme se o něj „opřít“. Když funguje dobře, máme mnohem větší svobodu v rukách i nohách. Jezdec může být jemnější, uvolněnější, stabilnější.

Když je střed těla slabý, tělo si začne hledat kompenzace. U začínajících jezdců je to často vidět třeba tím, že „visí“ koni v otěžích, protože někde hledají stabilitu, potřebují se přidržet. Jiní se předklání nebo jsou za pohybem koně.

Nejde ale o „pekáč buchet“. Není to jen o síle, ale o propojení stability a flexibility. Střed musí být aktivní, živý a schopný reagovat na pohyb koně. Je to podobné jako v tanci — pohyb vypadá lehce a ladně, ale vychází z hluboké stability a propojení celého těla.

Tedy nezapomínat ani na mobilitu…

Ano. Mobilita a síla by měly jít ruku v ruce. Dnes je obecně mobilita horší, protože většinu dne trávíme v omezených pozicích. Tkáně ztrácejí pružnost, tělo tuhne.

Pak po něm nemůžeme chtít dokonale plynulý pohyb. A to platí u každého sportu. Například i mladí sportovní plavci, se kterými také pracuji, mají skvěle zvládnuté určité pohyby pro své odvětví, ale jiná cvičení jsou pro ně náročná.

Tělo potřebuje zůstat flexibilní ve všech směrech a je třeba mu dopřát vhodnou kompenzaci.

Dá se podle sedu poznat, které svalové partie jsou oslabené?

Ano. Já mám trochu profesní deformaci — sleduji už to, jak lidé čistí koně nebo nesou sedlo. I z obyčejné chůze nebo manipulace s koněm je často vidět, kde je problém.

V sedle některé kompenzace vypadají na první pohled dobře. Tělo je chytré a snaží se fungovat i přes svoje omezení. Ale když se člověk podívá pozorněji, asymetrie jsou vidět.

Například člověk může mít zablokovanou pravou stranu těla, sedět lehce nakřivo, ale hlavu držet rovně, takže to působí správně. Jenže dlouhodobě to vede k přetížení a asymetriím — a kůň to samozřejmě také vnímá.

Existuje typická chyba sedu, která jezdcům dlouhodobě ničí záda?

Co vídám často jsou předsunutá ramena a „kulatý“ hrudník. Mám pocit, že si v sobě neseme celodenní stres a podvědomě se uzavíráme do sebe.

I u jezdců, kteří pravidelně trénují, bývá problém otevřít hrudník a opravdu se narovnat. Často jsme celý den v hlavě, zahlcení problémy, zamyšlení — a tělo to okamžitě ukáže i tím, že se nedovolí narovnat. Myšlenky, starosti a celková psychická pohoda, to se velmi často propisuje i do ježdění.

Zkrátka je potřeba být u koní „tady a teď“?

Ano. Pro někoho je ideální jezdit ráno, pro jiného večer. Ale důležité je vnímat svůj aktuální stav těla i mysli. Když je člověk přetížený, ve stresu, celý den seděl a je úplně zatuhlý je třeba tomu přizpůsobit práci. Možná se vyplatí v tu chvíli vyjet jen na lehkou vyjížďku, krátce opohybovat, než jít do náročného tréninku. Kůň to totiž vycítí. Nejen náš tělesný diskomfort, ale i naší psychickou pohodu. Někteří to prominou, jiní ne. Je pak škoda sledovat nespokojené jezdce i koně.

Jak moc se asymetrie jezdce propisují do jeho těla a do koně?

Myslím si, že každý jezdec by měl svoje tělo znát, umět s ním pracovat, protáhnout se a vědět, jak zapojit střed těla. Když už nějaká asymetrie nebo fyzické omezení existuje, je důležité o tom vědět a snažit se to kompenzovat — rehabilitací, cvičením, plaváním, jógou, pilates aj. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli koni. A ano — křivý jezdec může být příčinou křivého koně. Ale stejně tak křivý kůň může ovlivnit jezdce. Pokud se u obou tyto křivosti kompenzují, lze najít harmonii.

Myslíte si, že problémy koní často vznikají spíš kvůli jezdcům?

Mám pocit, že ano. Kůň je pro mě v tom vztahu ten, kdo „vede v tanci“. My jezdci se máme naučit být s jeho pohybem v souladu. Když jsme v sedle neobratní, je to trochu, jako bychom tanečnímu partnerovi dupali na nohy, a ještě se zlobili, že nás nevede dobře. Kůň ten pohyb umí přirozeně. Na nás je naučit se ho následovat.

Setkáváte se s rozdíly mezi disciplínami? Mají třeba drezurní a skokoví jezdci jiné problémy?

To úplně nedokážu říct. Hodně záleží na konkrétním člověku — na historii jeho těla, genetice, životním stylu, pohybových návycích. Je to vždycky kombinace více faktorů.

Chodí jezdci spíš preventivně, nebo až když mají problém?

Většinou přijdou až ve chvíli, kdy je něco bolí, nebo se v sedle fyzicky trápí. Ale pak často začnou chodit preventivně, protože zjistí, že péče o tělo dává smysl. Chtějí se v sedle cítit dobře, jezdit bez bolesti zad a fungovat lépe nejen při ježdění, ale i v běžném životě.

Takže bolest zad není běžnou součástí ježdění?

Rozhodně ne! A není dobré ji přehlížet. Tělo často nejdřív vysílá jen drobné signály — např. pocit tahu nebo píchnutí v zádech při čištění kopyt, ztuhlost, opakovaný diskomfort při jízdě, ale i během péče o koně. To je taková oranžová kontrolka jako v autě.

Když ji ignorujeme, jednou přijde červená. A někdy stačí úplná maličkost — ohnout se k čištění, vzít kýbl se žrádlem — a problém se naplno projeví.

Jak velkou roli hraje vybavení, třeba sedlo?

Myslím, že nejdůležitější je jednoduchost. Dobře padnoucí sedlo pro koně i jezdce je základ. Určitě je důležitější než množství různých kompenzačních pomůcek, které ve většině případů dáváme koni, aby přecházel naše fyzické nedostatky a byl snazší na ježdění. Kompenzována by ale měla být prvotně ta aktivní složka – tedy naše těla pohybem. Pokud ani to nestačí, kompenzační pomůcky by měly být vyhovující koni i jezdci.

A co různé fyzio pomůcky v sedle, třeba tvarované míčky používané Franklinovou metodou?

Ačkoli se přímo touto metodou nezabývám, myslím si, že jakékoliv tyto pomůcky jsou skvělé pro uvědomění si pohybu a kontakt s vlastním tělem. Pomáhají člověku vnímat, co skutečně dělá. My máme nějakou představu o svém pohybu, ale realita bývá jiná a v sedle potřebujeme vědomý pohyb.

Takže kromě práce s koněm nesmí jezdec zapomínat na kontakt se sebou samým?

Ano, je to za mě nedílnou součástí. Někdo má pohybový talent přirozeně, někdo méně. Ale schopnost vědomě pracovat se svým tělem se dá rozvíjet po celý život.

Když jezdec chápe svoje tělo, umí ho stabilizovat, správně aktivovat i relaxovat, má nad ním kontrolu, promítne se to okamžitě i do ježdění.

Z vašich slov je evidentní, že většina jezdců dost podceňuje pohyb mimo sedlo?

Velmi. Stačilo by i pár cviků před jízdou, klidně základní protahování ještě z hodin tělocviku, prodýchnout se a protáhnout. Nejen že to připraví tělo na jízdu, ale pomůže nám to dát se i více do přítomného okamžiku, spojí nás to se svým tělem a budeme moci lépe vnímat jak svůj pohyb, tak pohyb koně. I obyčejné protažení udělá velký rozdíl.

Kdy by měl jezdec vyhledat fyzioterapeuta?

Už jsem mluvila o kontrolkách. Když svítí „oranžová“ je čas! Tedy ve chvíli, kdy se při stejném pohybu nebo činnosti ve stáji objevuje diskomfort nebo se stále opakuje stejný problém v ježdění – např. potíž s nacváláním na jednu ruku, při přechodech, v obratech na jednu ruku. Sama jsem to zažila, měla jsem potíže s nacváláním na jednu ruku — trenér mi tehdy řekl, že mám problém s pánví. A měl pravdu. Od té doby, když mi kůň nechce nacválat doprava, první, co mě napadne je: „Potřebuju srovnat.“

Je důležité nehledat problém v koni nebo v tréninku, ale podívat se i na sebe a pečovat o své zdraví.